Ústava není jen právní dokument pro politiky a právníky. Je to základní dohoda o tom, jak má fungovat stát, kdo smí vykonávat veřejnou moc a jak se zabrání jejímu zneužití.
Pokud má být Ústava skutečnou ochranou občanů, musíme se ptát: Co se stane, když selžou instituce, které mají stát chránit?
Kdo zajistí návrat k řádnému fungování státu? Kdo zabrání tomu, aby si někdo přivlastnil veřejnou moc? A jak poznáme, že systém dokáže překonat i svou největší krizi?
To už není otázka jednotlivého soudce ani Franty z dědiny. To je otázka odolnosti celé Ústavy.
Proto by nás nemělo zajímat pouze to, kolik má Ústava stran, ale především kolik má děr, kterými může uniknout spravedlnost a proniknout svévole.
Ústava totiž musí fungovat nejen tehdy, když všechno běží podle plánu, ale především tehdy, když se systém začne hroutit.
A právě proto se musíme ptát: Máme Ústavu, která řídí stát, nebo Ústavu, která dokáže ochránit občany i před zhroucením samotného státu?
