Neznalost plodí strach. Strach plodí nečinnost. A nečinnost má svou cenu.
Rok 1989 jsme vnímali jako příchod svobody. Otevřely se hranice, mohli jsme cestovat, podnikat, nakupovat zboží, které jsme předtím znali jen z obrázků. Přišly supermarkety, obchodní řetězce, nové značky, zahraniční firmy.
Bylo to příjemné. A tak jsme se možná přestali ptát na jednu podstatnou otázku:
Co se mezitím děje s majetkem a bohatstvím této země?
Řekli nám: Nemusíte už všechno vyrábět. Nemusíte všechno pěstovat. Nemusíte všechno chovat. Všechno si můžete koupit.
A my jsme nakupovali.
Kaufland, Albert, Lidl, Tesco, Bauhaus, OBI. McDonald’s, KFC a stovky dalších značek. Najednou jsme měli pocit, že jsme se stali součástí bohatého Západu.
Jenže obchod plný zboží ještě neznamená bohatou zemi.
A zatím mizely továrny
Podle některých uváděných odhadů mělo po privatizaci a následné transformaci zaniknout až cca 10 000 podniků?
Zmizely nebo byly zásadně změněny firmy jako LIAZ, ČKD, Poldi Kladno, Svit, OP Prostějov, Jawa, ČZ, Zetor, Tesla a řada dalších.
Nejde přitom jen o názvy podniků.
Za každým podnikem byly tisíce pracovních míst, know-how, vývoj, technologie, dodavatelé a především schopnost vyrábět.
To je majetek, který se nedá jednoduše nahradit tím, že otevřeme další supermarket.
Co přesně jsme vlastně prodali?
V různých zdrojích se objevují odhady, že hodnota majetku, který byl v průběhu privatizace a transformace převeden do soukromých rukou, dosahovala desítek miliard až výrazně vyšších částek?
Další tvrzení hovoří o tom, že potenciální každoroční výnos ze ztraceného majetku mohl představovat stovky miliard až cca 1 bilion korun ročně?
Pokud by takové odhady byly pravdivé, nejde jen o to, kolik stát získal při samotném prodeji.
Musíme se ptát:
Kolik by tento majetek vydělával dnes, kdyby zůstal český?
A právě tady začíná být účet mnohem zajímavější
Banky, podniky a sanace
Stát v minulosti vynakládal obrovské částky na sanaci bank a podniků.
Uvádí se například částka cca 523 miliard Kč na sanaci problémových bank a podniků.
U některých konkrétních případů se objevují částky:
- Česká spořitelna: cca 82 miliard Kč?
- IPB: cca 160 miliard Kč?
- CS fondy a další finanční kauzy: cca 30 miliard Kč?
- ztráty drobných akcionářů prostřednictvím privatizačních fondů: cca 50 miliard Kč?
Čísla je samozřejmě nutné přesně dohledat a rozlišit, zda jde o skutečnou škodu, státní pomoc, garance nebo následné náklady.
Ale otázka zůstává:
Kolik z toho nakonec zaplatil občan?
OKD: další otázka, která nezmizela
V případě OKD se dlouhodobě diskutují částky v řádu desítek miliard korun.
V médiích a veřejných debatách se objevovala také částka cca 7,4 miliardy Kč? za privatizaci společnosti a následné spory o hodnotu majetku a bytů.
U hornických bytů se hovořilo o desítkách tisíc bytů a částkách v řádu desítek miliard Kč (?).
A potom přišel další problém.
Podnik, který měl být zdrojem hodnoty, se dostal do úpadku a stát nakonec musel řešit následky.
Tak se nabízí jednoduchá otázka:
Když je něco skutečně výhodně privatizováno, proč konečný účet tak často končí u státu a tedy u občana?
A co naše voda?
Vodárenská infrastruktura je další oblast, kolem které se vedou dlouhé spory.
Česká republika má vodu. Má vodárenskou infrastrukturu. Má zákazníky.
Přesto v řadě regionů významnou část vodárenského byznysu ovládají zahraniční společnosti.
A občan?
Ten každý měsíc otevře kohoutek a zaplatí.
Voda je přitom něco, bez čeho se žádná společnost neobejde.
Z průmyslové země montovna?
Česká republika zůstala průmyslovou zemí, ale velká část výroby je dnes napojena na zahraniční vlastníky a dodavatelské řetězce.
Kolem měst a dálnic rostou obrovské logistické haly.
Zboží přijede.
Zboží se uskladní.
Zboží se prodá.
A zisk může odtéct jinam.
Podle některých odhadů mohou zahraniční vlastníci každoročně odvádět z České republiky cca 500 miliard až 1 bilion Kč? prostřednictvím dividend, zisků a dalších finančních toků.
Ale princip stojí za pozornost
A teď ta nejnepříjemnější otázka
Komu dnes patří české banky?
Komu patří pojišťovny?
Komu patří část energetiky?
Komu patří vodárenské společnosti?
Komu patří průmyslové podniky?
Komu patří obchodní řetězce?
Komu patří část našich surovin?
A hlavně:
Kolik z vytvořeného bohatství zůstává v České republice
Dluh také není zadarmo
Státní dluh se pohybuje kolem 4 bilionů Kč?
Samotná obsluha dluhu znamená desítky miliard korun ročně. Uváděná částka kolem 80 miliard Kč ročně (?) proto není číslem, které bychom měli přehlížet.
Protože úrok není abstraktní číslo.
Úrok platíme všichni.
V daních.
V cenách.
V rozpočtu.
V tom, na co už peníze nezbudou.
A přesto jsme stále přesvědčováni, že občan nic nezmůže.
Možná právě tady začíná největší problém.
Ne v tom, že občan neví všechno.
Ale v tom, že se přestal ptát.
Přestal kontrolovat.
Přestal sledovat, co se děje s veřejným majetkem.
Přestal se zajímat o smlouvy, privatizaci, veřejné zakázky, státní dluh, vlastnictví strategické infrastruktury a tok peněz.
A když se občan nezajímá, rozhodují jiní
Neznalost je mocný nástroj
Neznalost sama o sobě není vina.
Ale neznalost může vytvořit strach.
Strach vede k nečinnosti.
A nečinný občan je pro jakýkoliv mocenský systém pohodlný občan.
Proto bychom si po více než třiceti letech měli položit jednoduchou otázku:
Co jsme po roce 1989 skutečně získali?
A stejně důležitou:
Co jsme během těch let ztratili?
Ne proto, abychom se vraceli do minulosti.
Ale proto, abychom konečně pochopili přítomnost.
Protože stát není firma několika vyvolených.
Stát je majetek občanů.
A pokud občané přestanou hlídat, co se s jejich majetkem děje, nemohou být překvapeni, že jednoho dne zjistí, že jim z něj mnoho nezbylo.
