Když tyranie nepotřebuje hlupáky, ale poslušné lidi
Co když největším problémem společnosti není nedostatek inteligence? Co když je mnohem nebezpečnější chvíle, kdy inteligentní člověk přestane používat vlastní rozum?
Touto otázkou se zabýval německý evangelický teolog, filozof a odpůrce nacismu Dietrich Bonhoeffer.
Bonhoeffer nebyl člověkem, který by mluvil o „hlouposti“ ve smyslu nízkého IQ nebo nedostatku vzdělání. Nezajímalo ho, kolik má člověk škol, titulů nebo znalostí.
Zajímalo ho něco mnohem důležitějšího.
Co se stane, když člověk přestane myslet sám za sebe?
A právě zde je jeho myšlenka dodnes mimořádně aktuální.
STUPIDITA NENÍ NEDOSTATEK INTELIGENCE
Bonhoeffer rozlišoval mezi neznalostí a tím, co označoval jako „stupiditu“.
Neznalost lze odstranit.
Člověk něco neví. Dostane informace. Přemýšlí. Učí se.
Stupidita je něco jiného.
Je to stav, kdy člověk nechce nebo nedokáže používat vlastní úsudek, protože svůj pohled na svět přenechal skupině, autoritě, ideologii, médiím nebo momentálnímu společenskému proudu.
Takový člověk přitom nemusí být vůbec nevzdělaný.
Může mít vysokou školu.
Může být odborníkem.
Může mít titul před jménem i za jménem.
A přesto může být v určité chvíli schopen opakovat věty, které nikdy skutečně nepromyslel.
Protože vzdělání ještě automaticky neznamená samostatné myšlení.
- NEJDE O IQ. JDE O SCHOPNOST MYSLET SAMOSTATNĚ
První zásadní myšlenka je jednoduchá:
Člověk může být inteligentní a zároveň se vzdát vlastního úsudku.
Stačí, aby začal slepě důvěřovat autoritě.
Stačí, aby přijal názor své skupiny.
Stačí, aby měl strach říct:
„Já si tím nejsem jistý.“
Nebo:
„Počkejte. Chci si to ověřit.“
Právě v krizových obdobích se ukazuje, jak snadno může strach vypnout kritické myšlení.
Najednou není důležité, co je pravda.
Důležité je, co se smí říkat.
Najednou není rozhodující argument.
Rozhodující je, kdo ho vyslovil.
A člověk se pomalu přestává ptát.
Protože otázky mohou být nepohodlné.
- STUPIDITU ČASTO VYRÁBÍ STRACH A TLAK OKOLÍ
Bonhoeffer si všiml ještě jedné důležité věci.
Lidé se někdy nevzdají vlastního úsudku proto, že by byli neschopní.
Vzdají se ho proto, že je to pohodlnější.
Nebo bezpečnější.
Když společností začne vládnout strach, propaganda, kariérní tlak nebo tlak veřejného mínění, člověk si rychle spočítá, co se mu vyplatí.
Je jednodušší souhlasit.
Je jednodušší mlčet.
Je jednodušší opakovat to, co říkají ostatní.
Americký spisovatel Upton Sinclair tuto lidskou slabost vystihl známou myšlenkou:
Je velmi těžké přimět člověka, aby něčemu porozuměl, když na tom, že tomu nerozumí, závisí jeho příjem.
A nemusí jít jen o peníze.
Člověk může ztratit také:
- společenské postavení,
- práci,
- přátele,
- kariéru,
- přístup do určitého prostředí,
- nebo jednoduše pocit, že „patří mezi správné lidi“.
A právě tehdy začíná být samostatné myšlení drahé.
- KDYŽ SE ČLOVĚK UZAVŘE, ARGUMENTY PŘESTÁVAJÍ FUNGOVAT
S člověkem, který se pouze mýlí, se dá diskutovat.
Předložíte mu argument.
Ukážete fakta.
Porovnáte informace.
A někdy změní názor.
Ale co když člověk nepřijal názor na základě informací?
Co když přijal názor proto, že ho přijala jeho skupina?
Pak nastává problém.
Fakta nejsou vnímána jako informace. Jsou vnímána jako útok.
A každý, kdo přinese jiný pohled, se automaticky stává nepřítelem.
To je jeden z nejnebezpečnějších mechanismů kolektivního myšlení.
Člověk už neposuzuje:
„Je to pravda?“
Ale ptá se:
„Je to náš člověk?“
A právě v tomto okamžiku přestává společnost hledat pravdu.
Začíná bojovat mezi tábory.
- NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ JE ZLO, KTERÉ SE POVAŽUJE ZA DOBRO
Bonhoeffer upozorňoval na velmi důležitý mechanismus.
Lidé často nepáchají špatné věci s pocitem, že dělají něco špatného.
Naopak.
Mohou mít pocit, že jednají správně.
Říkají:
„Jen dělám svou práci.“
„Takové jsou předpisy.“
„Rozhodli o tom nahoře.“
„Všichni to tak dělají.“
„Je to pro vyšší dobro.“
A právě tady vzniká nebezpečí.
Protože zlo se nemusí představovat jako zlo.
Stačí mu, když se převlékne za:
- povinnost,
- bezpečnost,
- pokrok,
- veřejný zájem,
- správný postup,
- nebo společenskou odpovědnost.
A lidé ho začnou vykonávat.
Ne proto, že by byli zlí.
Ale proto, že přestali nést osobní odpovědnost za své rozhodnutí.
KDYŽ ODPOVĚDNOST ZMIZÍ
Historie i psychologie ukazují, že člověk se může pod tlakem autority nebo skupiny chovat úplně jinak, než by se choval sám.
Známé psychologické experimenty Stanleyho Milgrama se zabývaly poslušností vůči autoritě.
Solomon Asch zase ukazoval sílu konformity.
Jejich společná otázka byla v podstatě jednoduchá:
Kolik lidí dokáže ignorovat vlastní úsudek jen proto, že autorita nebo většina říká něco jiného?
Odpověď není příjemná.
Často mnohem více, než bychom si chtěli připustit.
ZLO NEPOTŘEBUJE, ABYSTE MU VĚŘILI
To je možná nejdůležitější myšlenka celého článku.
Zlo nemusí získat lásku celé společnosti.
Někdy mu stačí něco mnohem jednoduššího.
Vaše poslušnost.
Vaše mlčení.
Vaše přizpůsobení.
Vaše rozhodnutí nedělat problémy.
A) SOUHLAS SKRZE POSLUŠNOST
„Plním rozkazy.“
„Je to proces.“
„Taková jsou pravidla.“
„Já o tom nerozhoduji.“
Odpovědnost se rozdělí mezi tolik lidí, že nakonec nenese odpovědnost nikdo.
Každý udělá jen malou část.
Jeden rozhodne.
Druhý podepíše.
Třetí vykoná.
Čtvrtý kontroluje.
A všichni mohou říct:
„Já jsem jen dělal svou práci.“
B) SOUHLAS SKRZE STRACH
Mnoho lidí se nepřizpůsobí proto, že by skutečně souhlasili.
Přizpůsobí se proto, že se bojí.
Bojí se ztráty práce.
Bojí se konfliktu.
Bojí se, že budou označeni.
Bojí se, že zůstanou sami.
A systém pak nepotřebuje přesvědčit všechny.
Stačí mu, když se většina rozhodne:
„Raději budu mlčet.“
C) SOUHLAS SKRZE MLČENÍ
Věci, o kterých se nesmí mluvit, mají zvláštní schopnost.
Po určité době začnou působit normálně.
Nejdříve přijde výjimka.
Pak dočasné opatření.
Potom standard.
A nakonec povinnost.
A lidé si často ani nevšimnou, kdy překročili hranici.
Protože každá změna byla jen malý krok.
D) SOUHLAS SKRZE ZÁVISLOST
Moderní společnost vytváří další velmi silný nástroj.
Závislost.
Pokud někdo ovládá váš přístup k:
- práci,
- penězům,
- službám,
- digitálním systémům,
- veřejnému prostoru,
- nebo společenské reputaci,
nemusí vás nutit násilím.
Můžete se začít přizpůsobovat sami.
Protože se bojíte, že o něco přijdete.
A právě proto je důležité velmi pečlivě sledovat, jak se vyvíjejí systémy digitální kontroly, elektronické identity a centralizace moci.
Technologie sama o sobě není nepřítel.
Otázkou je vždy:
Kdo ji ovládá?
Jaká má pravidla?
A co se stane s člověkem, který řekne „ne“?
E) SOUHLAS SKRZE STUPIDITU
A tady se kruh uzavírá.
Jakmile se jednotlivci promění v dav, který nereaguje na realitu, ale na signály své skupiny, vzniká velmi nebezpečný stav.
Lidé už nepřemýšlejí.
Čekají, co si mají myslet.
Neptají se:
„Je to pravda?“
Čekají na signál:
„Co si o tom myslí naše strana?“
A v tu chvíli může společnost dělat věci, které by jednotlivec s vlastním svědomím nikdy neudělal.
Protože odpovědnost zmizela v davu.
A zlo získalo to nejcennější.
Legitimitu bez pravdy.
ŘEŠENÍ NENÍ JEN VÍC INFORMACÍ
Můžeme člověka zahltit tisíci článků.
Můžeme mu ukázat stovky dokumentů.
Můžeme mu předložit desítky argumentů.
Ale pokud se bojí myslet, informace samy nestačí.
Bonhoefferův odkaz nás vede jiným směrem.
Je třeba obnovit:
ODVAHU.
ODPOVĚDNOST.
SVĚDOMÍ.
SCHOPNOST ŘÍCI „NE“.
A především schopnost člověka stát sám za sebou.
Protože svobodná společnost nevzniká tím, že všichni říkají totéž.
Svobodná společnost vzniká tehdy, když se lidé mohou ptát.
Nesouhlasit.
Pochybovat.
Diskutovat.
A změnit názor.
Bez strachu.
NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ NENÍ TEN, KDO MÁ JINÝ NÁZOR
Nejnebezpečnější společnost není ta, ve které lidé nesouhlasí.
Naopak.
Společnost, ve které nikdo nesouhlasí, by měla být důvodem k obavám.
Protože buď všichni skutečně dospěli ke stejné pravdě.
Nebo se někteří přestali bát.
A ostatní se začali bát příliš.
ZBAVME SE DAVOVÉHO MYŠLENÍ
Bonhoefferův život byl poznamenán odporem proti nacistickému režimu. Jeho zkušenost však nepředstavuje jednoduchý návod, jak nálepkovat každého dnešního politického odpůrce.
Jeho skutečné varování je hlubší.
Žádná společnost není imunní vůči tomu, aby se lidé vzdali vlastního úsudku.
Může se to stát v jakémkoli systému.
Vpravo.
Vlevo.
Pod náboženskou vlajkou.
Pod vlajkou pokroku.
Pod heslem bezpečnosti.
Pod heslem demokracie.
Pod jakoukoli ideologií, která začne tvrdit:
„Už nepřemýšlej. My budeme přemýšlet za tebe.“
A právě proto bychom měli být opatrní vůči každému „-ismu“, který staví kolektiv nad člověka a požaduje ideologickou poslušnost.
Socialismus.
Komunismus.
Fašismus.
Nacismus.
Ale i jakýkoli jiný systém, který začne považovat jednotlivce pouze za součást stroje.
Protože člověk není ozubené kolečko.
Člověk má rozum.
Svědomí.
Odpovědnost.
A právo říct:
„Ne. Já to vidím jinak.“
ZÁVĚREČNÉ PONAUČENÍ
Možná není největší hrozbou nedostatek informací.
Možná je jí okamžik, kdy máme informací dost, ale už nevíme, jak myslet sami.
Kdy místo otázek dostáváme hotové odpovědi.
Kdy místo diskuse máme nálepky.
Kdy místo argumentů přichází strach.
Kdy se z občanů stává dav.
A z lidí pouhá ozubená kola.
Proto si zachovejme jednu obyčejnou, ale stále vzácnější schopnost:
PŘEMÝŠLET.
Ne podle televize.
Ne podle internetu.
Ne podle politiků.
Ne podle davu.
Ale vlastní hlavou.
Ověřovat.
Pochybovat.
Ptát se.
Naslouchat i tomu, s kým nesouhlasíme.
A mít dost odvahy změnit vlastní názor, pokud zjistíme, že jsme se mýlili.
Protože skutečně svobodný člověk není ten, kdo vždy ví všechno.
Svobodný člověk je ten, komu nikdo nevzal právo a odvahu myslet.
A možná právě zde začíná skutečná obrana proti každé budoucí tyranii:
VYPNĚTE STRACH.
ZAPNĚTE ROZUM.
A NEDOVOLTE NIKOMU, ABY MYSLIL ZA VÁS.
