Stojíme na kraji propasti? Skočit, nebo neskočit? A především – víme vůbec, jak jsme se na toto místo dostali?
Dějiny se neopakují doslova. Mohou se však vracet určité mechanismy, mocenské zájmy a způsoby, jakými se propojují politika, průmysl a velké finanční skupiny. Právě proto má smysl vracet se k evropským dějinám 20. století a ptát se, jak vznikala poválečná Evropa a jakou roli v jejím vývoji sehrály lidé a společnosti, které měly zkušenost s nacistickým Německem.
Jedním z nejzajímavějších a zároveň nejcitlivějších případů je německý chemický koncern IG Farben.
IG Farben a Auschwitz
IG Farben nebyla obyčejná firma. Šlo o obrovský německý chemický koncern, který během nacistické éry vyráběl mimo jiné syntetický kaučuk a paliva a byl významně zapojen do německého válečného hospodářství.
Jeho působení v okolí Osvětimi je historicky doložené. V roce 1941 začala společnost budovat rozsáhlý závod na výrobu syntetického kaučuku a paliv. V jeho bezprostřední blízkosti vznikl tábor Auschwitz-Monowitz, známý také jako Auschwitz III, jehož vězni byli využíváni k nucené práci pro IG Farben.
Tisíce vězňů zde pracovaly v nelidských podmínkách. Podle historických pramenů se na výstavbě a provozu komplexu podílely SS i vedení společnosti. Rozsah utrpení byl obrovský.
Po válce proto nebyla činnost IG Farben přehlédnuta. V Norimberku se konal samostatný proces s představiteli koncernu. Z 23 souzených obžalovaných bylo třináct odsouzeno, především za válečné zločiny a využívání nucené práce; tresty se pohybovaly od 18 měsíců do osmi let.
Příběh tím ale neskončil.
Například Fritz ter Meer, jeden z představitelů IG Farben, byl odsouzen k sedmi letům vězení za svou úlohu při budování komplexu Monowitz a využívání nucených pracovníků. V roce 1956 se přesto stal členem dozorčí rady společnosti Bayer a ve funkci zůstal až do roku 1964.
To je skutečnost, nad kterou je možné i dnes oprávněně vést debatu: Jakým způsobem se poválečné Německo vyrovnávalo s lidmi, kteří byli spojeni s nacistickým hospodářským systémem?
Walter Hallstein – nacista, nebo poválečný evropský politik?
Tady je však třeba být velmi přesný.
Walter Hallstein se skutečně stal jednou z klíčových osobností evropské integrace. V roce 1958 se stal prvním předsedou Komise Evropského hospodářského společenství a v roce 1957 byl jedním z německých signatářů Římských smluv.
Často se dnes objevuje tvrzení, že Hallstein byl „vysoce postavený nacista“ a že Evropské hospodářské společenství bylo pokračováním nacistických plánů.
Takové tvrzení je ale potřeba formulovat opatrně.
Dostupné historické materiály potvrzují, že Hallstein působil za nacistického režimu jako akademik a právník a v roce 1942 byl povolán do německých ozbrojených sil. Po válce se stal profesorem a následně diplomatem. Evropský parlament ve své historické práci uvádí, že Hallstein byl po válce vnímán jako představitel nového demokratického Německa, který nebyl přímo spojen s nacistickými zločiny.
To samozřejmě neznamená, že jeho předválečná a válečná minulost nemá být zkoumána. Znamená to pouze, že označit jej jednoduše za „nacistu“ bez dalšího vysvětlení by bylo historicky zavádějící.
Zrod evropského projektu
Evropské hospodářské společenství nevzniklo jako přímý pokračovatel nacistického režimu. Po druhé světové válce existovaly jiné, doložené motivace evropské integrace: zabránit dalším válkám mezi evropskými státy, ekonomicky propojit Francii a Německo a vytvořit systém, v němž by se další velký evropský konflikt stal obtížnějším.
V roce 1950 proto vznikl návrh na Evropské společenství uhlí a oceli. Následovala Messinská konference a v roce 1957 podpis Římských smluv, které založily Evropské hospodářské společenství.
To je historický základ dnešní Evropské unie.
Současně však není důvod přehlížet skutečnost, že poválečná západní Evropa musela řešit velmi složitý problém: co dělat s německým průmyslem, odborníky a podnikatelskými elitami, které za nacistického režimu spolupracovaly se státem?
Některé byly odsouzeny. Některé byly zbaveny funkcí. Některé se však postupně vrátily do hospodářského života.
A právě zde vzniká prostor pro legitimní historickou otázku.
Znamená to, že EU založili nacisté?
Historické prameny takový závěr nepotvrzují.
Je doloženo, že někteří představitelé německého průmyslu byli hluboce zapojeni do nacistického válečného hospodářství. Je doloženo také, že někteří z nich byli po válce odsouzeni a někteří se později vrátili do významných hospodářských funkcí.
Není však doloženo, že by Evropská unie byla tajným projektem IG Farben nebo že by současná EU byla pokračováním nacistického plánu na ovládnutí Evropy.
Ještě větší opatrnost je nutná u tvrzení, že druhou světovou válku „způsobily kartely“ a že bez IG Farben by válka nemohla vzniknout. IG Farben byla významným součástí nacistického válečného hospodářství a její představitelé byli za některé své činy odsouzeni. Norimberský proces však neprokázal takto jednoduchou tezi, že by jediný koncern či skupina korporací byla původcem celé války.
Co tedy zůstává?
Možná právě to nejdůležitější.
Historie není černobílý příběh, ve kterém na jedné straně stojí několik zlých jednotlivců a na druhé straně všichni ostatní. Druhá světová válka ukázala, jak nebezpečné může být propojení diktatury, průmyslu, státní moci a ekonomických zájmů.
A poválečná Evropa zase ukázala, jak obtížné je vybudovat nový systém na troskách starého, aniž by do něj přešly všechny jeho personální a ekonomické struktury.
Proto bychom se neměli ptát pouze:
„Kdo založil Evropskou unii?“
Měli bychom se ptát také:
Kdo měl po válce ekonomickou moc? Kdo ji získal zpět? Kdo rozhodoval o poválečném uspořádání Evropy? A jak se tyto mocenské struktury změnily během následujících desetiletí?
To jsou otázky, které si zaslouží odpověď založenou na dokumentech, nikoli na legendách.
A možná právě proto má smysl historii znovu číst.
Ne proto, abychom se báli minulosti. Ale abychom dokázali včas rozpoznat její varovné signály.
