Žijeme v době, kdy nám sociální sítě každý den ukazují, koho máme sledovat, obdivovat a komu máme věnovat svou pozornost. Algoritmy nám servírují sportovce, influencery, streamery, celebrity a další známé osobnosti. Člověka, který má miliony sledujících, začínáme vnímat jako někoho významného. Jako někoho, kdo něco dokázal.
Ale opravdu platí, že čím více má člověk sledujících, tím větší má hodnotu?
Nejsem přesvědčena, že ano.
Nechci tvrdit, že sportovci, influenceři nebo známé osobnosti nemohou být dobrými vzory. Mezi veřejně známými lidmi najdeme mnoho těch, kteří tvrdě pracují, překonávají sami sebe, pomáhají druhým a využívají svůj vliv správným způsobem. Problém nastává ve chvíli, kdy si popularitu začneme zaměňovat za charakter a sledovanost za skutečný životní úspěch.
Sociální sítě nám totiž často ukazují především výsledek. Krásný dům, drahé auto, dokonalé tělo, dovolenou, úspěch, peníze, slávu a obdiv. Už méně vidíme hodiny práce, neúspěchy, osobní pády, obyčejné dny a především to, co člověk skutečně dělá pro druhé.
A právě tady bychom měli být opatrní.
Protože společnost nepotřebuje jen lidi, kteří jsou vidět. Potřebuje také lidi, bez kterých by vůbec nemohla fungovat.
Potřebujeme zdravotníky, učitele, hasiče, policisty, pečující rodiče, dobrovolníky, pracovníky v sociálních službách, řemeslníky, zaměstnance, kteří každý den poctivě odvádějí svou práci. Potřebujeme sousedy, kteří pomohou staršímu člověku s nákupem. Lidi, kteří se zastanou někoho slabšího. Ty, kteří věnují svůj čas druhým, přestože za to nedostanou žádnou odměnu ani veřejné uznání.
A právě tito lidé jsou často našimi skutečnými hrdiny.
Nemají miliony sledujících. Nemají vlastní tým, který jim buduje osobní značku. Nikdo za nimi neběhá s kamerou. Jejich dobrý skutek se často nedostane ani na sociální sítě.
Přesto mohou každý den změnit život někoho jiného.
Co tím učíme naše děti?
Tohle je podle mě jedna z nejdůležitějších otázek.
Děti vyrůstají ve světě, kde je velmi snadné získat pocit, že úspěšný člověk je především ten, kdo je slavný, krásný, bohatý a sledovaný. Čísla na obrazovce se mohou stát měřítkem vlastní hodnoty.
Kolik mám sledujících?
Kolik mám lajků?
Jak vypadám?
Jaké mám oblečení?
Kam jezdím?
Co si můžu dovolit?
Ale měli bychom děti učit také jiné otázky.
Pomohl jsi dnes někomu?
Zastal ses někoho, když to potřeboval?
Dokázal ses omluvit?
Umíš být slušný i tehdy, když se nikdo nedívá?
Umíš udělat správnou věc, i když za ni nedostaneš žádný lajk?
Protože právě v těchto obyčejných situacích se podle mě ukazuje skutečný charakter člověka.
Hrdinství nepotřebuje publikum
Možná jsme si slovo „hrdina“ zvykli spojovat s něčím velkým a výjimečným. S člověkem, který zachrání život, dosáhne mimořádného sportovního výkonu nebo udělá něco, o čem budou psát média.
Jenže hrdinství může být mnohem tišší.
Je to rodič, který se každý den stará o své děti, přestože je vyčerpaný.
Je to člověk, který pečuje o nemocného nebo starého blízkého.
Je to učitel, který nevzdá žáka, kterého už ostatní odepsali.
Je to člověk, který se ozve, když se děje nespravedlnost.
Je to dobrovolník, který věnuje svůj volný čas druhým.
Je to soused, který si všimne, že někdo potřebuje pomoc.
A někdy je hrdinou i úplně obyčejný člověk, který se rozhodne nebýt lhostejný.
Právě nelhostejnost může být jednou z nejdůležitějších vlastností společnosti.
Protože společnost se nerozpadá pouze kvůli velkým problémům. Rozpadá se také tehdy, když si přestaneme všímat jeden druhého.
Co bychom tedy měli dětem ukazovat?
Až se příště budeme s dětmi bavit o tom, ke komu mají vzhlížet, zkusme na chvíli vypnout telefon.
Podívejme se kolem sebe.
Možná zjistíme, že skutečné vzory máme mnohem blíž, než si myslíme.
Může to být babička, která celý život pomáhala své rodině. Učitel, který někomu změnil život. Hasič, který vyjede k nehodě, zatímco ostatní od ní odcházejí. Zdravotník, který pracuje dlouhé hodiny. Člověk, který se stará o svého nemocného partnera. Nebo úplně obyčejný soused, který nikdy nikoho nezachránil před kamerami, ale vždycky pomůže, když je potřeba.
Možná bychom měli mladé generaci méně ukazovat, kdo je slavný, a více vysvětlovat, proč si někoho vážit.
Protože počet sledujících nám neřekne, jestli je člověk dobrý.
Počet lajků nám neřekne, jestli má charakter.
A peníze nám neřeknou, jestli dokáže být člověkem.
Skutečná hodnota člověka se totiž nejlépe ukáže ve chvíli, kdy se nikdo nedívá.
A tak se možná příště, až budeme hledat své hrdiny, nemusíme dívat na obrazovku.
Stačí se rozhlédnout kolem sebe.
Možná ten největší hrdina stojí právě vedle nás.
A možná nemá jediného sledujícího navíc.
Přesto může být pro někoho celým světem.
185 zobrazení celkem, 35 zobrazení dnes
