Stojím na srázu a mám ho přeskočit. Za sebou na laně mám spoustu lidí,…. stojím přemýšlím, mám risknout ten skok s tím, že se mi povede všechny dostat na druhou stranu nebo skončíme dole v náručí smrti?
Co dělat? Ohlížím se za sebe a vidím zubožený dav, dav který křičí: ,, skákej, preskoč to s námi.“ Věří mi, ale já nevěřím že to dokážu já.
Copak můžu rozhodnout o životě a smrti? A mám na to právo? Sama si odpovídám: ,,máš na to právo a je to tvá povinnost“.
Zavírám oči a přeji si, abych se rozhodla správně. Ne teď nemužu uhnout, ti lidé čekají na záchranu. Na tu druhou stranu, kde bude líp.
Ta představa, že tam kvete kvítí, slunce bez čar, čistý vzduch, zdravá voda,…. v dáli vidím pole a spoustu krav, NAŠE továrny, kde si vše vyrábíme, děti si s rodiči bezstarostně hrají, lékaře, kteří skutečně léčí a úplně jiný krásný život…
Skočím, jsem rozhodnuta, buď a nebo, jen bych měla poslední přání k anděli strážnému:
,, když budeš prosím vidět, že se skok nedaří a já začnu z toho srázu padat dolů, odřízni ty lidi, co věřili v můj skok. Zachraň je prosím“.
Život je moc krátký, na to, abychom na sebe byli zlí a příliš dlouhé se nám zdají být chvíle velkého rozhodnutí…
Dana Macháčová, poslanec Občanského parlamentu
28.9.2022
14,247 zobrazení celkem, 2 zobrazení dnes
