V roce 1789 vznikla Deklarace práv člověka a občana. Dokument, který měl chránit svobodu lidí před zneužíváním moci. Stál na jednoduchých principech: svoboda, rovnost před zákonem, právo na vlastní názor, ochrana majetku a možnost kontrolovat ty, kteří vládnou.
Když se ale člověk podívá kolem sebe v roce 2026, může si položit otázku:
Platí tyto principy ještě opravdu pro všechny?
Během posledních let jsme zažili omezení svobod, cenzuru názorů, rozhodování nadnárodních institucí bez přímého souhlasu občanů, rostoucí dohled nad lidmi i stále větší propojení politiky, byznysu a médií.
Mnoho lidí má pocit, že pravidla nejsou pro všechny stejná. Že obyčejný občan nese důsledky rozhodnutí, na která nemá téměř žádný vliv.
Následující srovnání ukazuje jednotlivé články Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 vedle událostí a jevů, které podle autorů vyvolávají otázky, zda se od původních ideálů svobody a demokracie nevzdalujeme.
Nemusíte se vším souhlasit.
Stačí se ptát.
Protože svobodná společnost nestojí na poslušnosti, ale na schopnosti občanů přemýšlet, diskutovat a kontrolovat moc.
Zde je celé znění:
Deklarace práv člověka a občana (1789)
Zástupci francouzského lidu, shromáždění v Národním shromáždění, považujíce neznalost, zapomínání nebo pohrdání právy člověka za jediné příčiny veřejných neštěstí a zkaženosti vlád, rozhodli se vyhlásit v slavnostní Deklarace která je přirozená, nezcizitelná a posvátná práva člověka.
Článek 1
Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní v právech. Společenské rozdíly mohou být založeny pouze na obecném prospěchu.
Článek 2
Cílem každého politického sdružení je zachování přirozených a nepromlčitelných práv člověka. Těmito právy jsou svoboda, vlastnictví, bezpečnost a odpor proti útlaku.
Článek 3
Zdrojem veškeré svrchovanosti je v podstatě národ. Žádný orgán ani jednotlivec nemůže vykonávat moc, která by z něj výslovně nevycházela.
Článek 4
Svoboda spočívá v možnosti činit vše, co neškodí druhému; výkon přirozených práv každého člověka má tedy jen ty meze, které zajišťují ostatním členům společnosti požívání stejných práv. Tyto meze může stanovit pouze zákon.
Článek 5
Zákon smí zakazovat pouze činy škodlivé společnosti. Co zákon nezakazuje, nemůže být zakázáno, a nikdo nemůže být nucen činit to, co zákon nenařizuje.
Článek 6
Zákon je výrazem obecné vůle. Všichni občané mají právo se na jeho tvorbě osobně nebo prostřednictvím svých zástupců podílet. Musí být stejný pro všechny, ať chrání, nebo trestá. Všichni občané jsou si před zákonem rovni a mají rovný přístup ke všem veřejným hodnostem, úřadům a zaměstnáním podle svých schopností a bez jiných rozdílů než podle svých ctností a talentů.
Článek 7
Nikdo nemůže být obviněn, zatčen ani vězněn jinak než v případech stanovených zákonem a způsobem, který zákon předepisuje. Ti, kdo žádají, vydávají, vykonávají nebo dávají vykonat svévolné rozkazy, mají být potrestáni; avšak každý občan předvolaný nebo zadržený na základě zákona musí uposlechnout; klade-li odpor, proviní se.
Článek 8
Zákon má stanovit pouze tresty nezbytně a zjevně nutné; nikdo nemůže být potrestán jinak než na základě zákona přijatého a vyhlášeného před spácháním trestného činu a zákonně použitého.
Článek 9
Každý je považován za nevinného, dokud nebyla jeho vina prokázána; je-li nezbytné jej zatknout, musí být každá přísnost, která není nutná k zajištění jeho osoby, zákonem přísně potlačena.
Článek 10
Nikdo nesmí být pronásledován pro své názory, ani náboženské, pokud jejich projevy nenarušují veřejný pořádek stanovený zákonem.
Článek 11
Svobodné sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejcennějších práv člověka; každý občan může tedy svobodně mluvit, psát a tisknout, s výhradou odpovědnosti za zneužití této svobody v případech stanovených zákonem.
Článek 12
Zajištění práv člověka a občana vyžaduje veřejnou moc; tato moc je tedy zřízena ku prospěchu všech, a nikoli pro osobní užitek těch, jimž je svěřena.
Článek 13
Na udržování veřejné moci a na výdaje správy je nezbytný společný příspěvek; musí být rovnoměrně rozdělen mezi všechny občany podle jejich možností.
Článek 14
Všichni občané mají právo osobně nebo prostřednictvím svých zástupců sledovat potřebu veřejného příspěvku, svobodně jej schvalovat, sledovat jeho užití a určovat jeho výši, základ, způsob výběru a dobu trvání.
Článek 15
Společnost má právo žádat od každého veřejného činitele účty z jeho správy.
Článek 16
Společnost, v níž není zajištěna záruka práv ani stanoveno rozdělení moci, nemá ústavu.
Článek 17
Vlastnictví je právo nedotknutelné a posvátné; nikdo nemůže být zbaven vlastnictví, ledaže by to vyžadovala veřejná nutnost, zákonně zjištěná, a za podmínky spravedlivé a předem poskytnuté náhrady.
Tak a teď? Co vy na to máme nemáme.
1,380 zobrazení celkem, 74 zobrazení dnes
