Ahoj všem. Nevěděl jsem jak začít, jak psát, jak vymyslet článek do našeho Občanského týdeníku. Ovšem život sám tento scénář opravdu napsal. I tento příběh je spíše odlehčující a netýká se současného dění na politické scéně.
Minulý pátek se má žena rozhodla se dvěma holčinami, které k nám jezdí, v rámci výuky jízdy na koni, že si s nimi vyjede do přírody a samozřejmě, že tam přespí. Nic nepomáhalo, abych je odradil, když jsem jim říkal, že bude šíleně pršet. Měli svoji hlavu. Já toho času vezl kamarádovi z jiné stáje slámu. Zhruba v 9:00 večer opravdu začalo cedit a to doslova. Byly to provazy a proudy a proudy vody. Zhruba v 11:00 večer jsem přijel domů a hle žena mě vítá ve dveřích. Povídám co se stalo? A žena začala vyprávět . Nejen, že jsme zmokli, ale navíc jsme ještě dostali pár žihadel, protože jsme se schovali v lesní chatě, na jejím zápraží, kde jsme složili veškeré své věci včetně sedel a až potom se rozpoutalo peklo. Odkudsi ze dveří chaloupky, jenž nám skýtala úkryt před deštěm, se vyrojilo hejno vos. A tak jsme neváhali sedla spacáky a všechny věci jsme tam zanechali a nedbajíce vydatného deště, posbírali koně a alou domů bez sedel na nich. Smál jsem se a povídal: vidíš, vidíš, no tak vidíš. Říkal jsem, že nemáte jezdit a co dál? Na to žena odvětila, no ráno až vstaneme, vezmeme auto, zajedeme k té chaloupce a posbíráme sedla a věci které jsme tam museli nechat. Oho, jednoduše řečeno, to jsem ale ještě netušil, jak lítý boj to bude.
Druhý den ráno klasika snídaně kávička hygiena a tak dále. Sedli jsme do auta vyzbrojení sprejem proti vosám. Podotýkám nejsem nějaký darebák, co by musel vyvražďovat za každou cenu živočichy, kteří žijí mírumilovně vedle nás. Ovšem tyhle vosy mírumilovný opravdu nebyly. Na druhou stranu zas nejsem žádný ekolog, co by se nechal sežrat mravenci jenom proto, že mravenci mají hlad a potřebují to, natož se nechat upíchat vosami. A tak začal ranní lítý boj a to nejen s vosami, ale s terénem promáčeným po nočním dešti neboť i když máme Land Rover 4 x 4, terén byl velmi náročný a nosit sedla 2km? Já nejsem blázen. Povedlo se, dojeli jsme na louku pod chatku, tam jsme posbírali lana od koní a promočené spacáky. To byla první výhra. A teď jsme museli vyjet ještě jednu louku do pozvolného kopce který se potom změnil v kopec prudký. V posledních 10 metrech žena samovolně sedíc vedle mě na sedadle spolujezdce tu brzdila tu přidávala plyn, pak už to nevydržela a říkala že je lepší koukat se na terénní auta jedoucí terénem, než v něm sedět.
Já jsem si to teda užil. Kdysi jsem míval sen, že pojedu rallye Paříž-Dakar. Ne, že by se s tím tato trať dala srovnávat, ale měla velmi podobné prvky, třeba v hrabání nebo jízdu smykem bokem. Pravda položil jsem se do toho a trošku si zařádil.
Po chvilce jsme dorazili před onu chalupu. Jen co jsme vystoupili, přivítal nás první vosí roj. Paráda. Neváhal jsem a začal používat sprej. Zhruba v půlce vzdálenosti mezi autem a chalupou, cca 5m, mi sprej došel a tak jsem se k sedlům nedostal a naopak dostál pár žihadélek na úprk zpět do auta. No tak to víte, pochroumané ego a k tomu pár ďobanců. Ovšem nevzdával jsem to sedl jsem do auta, zajel do krámu a koupil další bojovou látku v podobě: já jim dám, já jim ukážu, kde má kanec Renaulta“ zvolal jsem možná až příliš nahlas na celý obchod, až se prodavačky chichotaly. Tak ať, pomyslel jsem si, hlavně, že vyhraju.
Na druhý poločas už se mnou žena nejela neboť se chýlil čas oběda a někdo ho musel uvařit a taky mě musel někdo doma uvítat, coby vítězného reka. Nuže, když jsem přijel na druhý poločas vosy byly mírné a klidné, nechali mě dokonce dojít až ke dveřím a podotýkám ani jednou jsem sprej nepoužil. Ale v okamžiku kdy jsem šáhnul na sedlo které mi bylo nejblíž spustila se vřava. Jenže tentokrát si na mě nepřišly. Ještě, než jsem dostal žihadlo, spustil jsem svým sprejem obrovskou kanonádu a přitom jsem stihl sbírat jedno sedlo po druhém. Kolemjdoucí houbaři mě se zájmem pozorovali a protože stáli dost daleko smáli se a nechápali mé počínání.
,,Vosy, pozor vosy!“, zvolal jsem a tu náhle pochopili a dali se na útěk. Já už jsem měl všechny sedla a všechny věci a tak jsem je taktéž napodobil, sedl do auta a ujížděl seč mi nafta stačila. Doma jsem se dočkal královského přivítání a bratru královské hostiny. Před ženou jsem dělal že mě to nebolí, ale bolelo to jako blázen a já si nadával, že ta sedla za to vůbec nestála. Kecám, stála, co bych pro svoji ženu neudělal…
Ladislav Mužík, poslanec Občanského parlamentu
8.9.2022
7,967 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
