MŮJ PONDĚLNÍ DEN…. A JAKÝ MÁTE SVŮJ DEN VY?
Ráda bych se s vámi všemi podělila o mé pondělí a jeho dopad na start do nového týdne. Jsem obyčejná ženská, jako spousta v této zemi. Je mi 50 let, takže žádná mladá naivka, stářím už ne příliš zajímavá pro muže, zatím příliš mladá na důchod, ale bohatá díky své rodině a životním zkušenostem. Mám dvě skvělé dcery, které ne vždy byly tak skvělé jako jsou dnes. To každá matka asi ví, o čem je řeč při různých etapách dorůstání svých dětí a hlavně při dospívání. Dnes jsou už dospělé a jak říkám, jsou báječné. Mají své vlastní rodiny a děkuji jim za dva malé rošťáky, které nadevše miluji a ke kterým koncem září přibude další. Díky tomu, že jsem na své děti byla povětšinou bez důležitého článku rodiny – mužské maličkosti sama, mám s nimi silnou vazbu. Věřím, že to tak cítí i ony? Snažím se s nimi trávit hodně času i přes mou někdy časově náročnou práci.
A proč můj pondělní den? Mladší dcera mě požádala, jestli bych pohlídala vnoučka, protože potřebovala běhat po úřadech a vyřídit vše před porodem dalšího potomka. S tím malým čertíkem to opravdu nejde. Starší dcera se měla přidat, i když starší vnouček už nastoupil do školky. Udělala jsem si tedy v pondělí volno a naplánovala to tak, že si uděláme hezký babinec (malý princ promine), který strávíme spolu. Vzala jsem tedy i mou 70-ti letou maminku a vydali jsme se všichni do Zlína. I když starší dcera v poslední chvíli změnila plány a o její společnost jsme byli ochuzeni, byl to opravdu pěkný den. Vyřizování byla rychlovka, a tak jsme šli s maloškem do Parku J. A. Komenského. Koupili jsme si kávičky, ovocné džusy a nějaké dobroty a užívali si sluníčka. Vnouček řádil na motorce, běhal po hřišti, houpal se na houpačkách, našel si tam kamaráda zhruba stejného věku a my si užívali krásného, teplého dne a pozitivní nálady babího léta. Dívala jsem se se zalíbením na lidi kolem sebe, kteří chodili bez roušek a usmívali se na sebe. V parku bylo spoustu maminek s malými dětmi a úplně jsem byla překvapená, kolik maminek v očekávání dalšího přírůstku tam bylo…. Snad každá druhá? Cítila jsem se volně a šťastně mezi těmi, co mám nejradši a vnímala vstřícnost a usměvavé tváře kolem sebe. Jako by voněl vzduch. Voněl totiž svobodou.
A najednou mi to došlo….. Vše co je člověku přirozené, myslím tím volně se pohybovat, dýchat čerstvý vzduch, trávit čas s rodinou, scházet se s přáteli, objímat je, dávat jim najevo, že je vám s nimi dobře, dívat se na děti, jak se smějí a hrají si na písku….. to vše nám vzali!!!!! Začala jsem přemýšlet, co bude dál? Co bude s těmi těhotnými maminkami a dětmi, které přijdou teprve na svět? Co bude s těmi, co si právě hrají na hřišti? Co bude s námi všemi, když dopustíme, aby nám někdo nahoře přikazoval, co můžeme a nemůžeme, s kým se můžeme potkávat a s kým ne a za jakým PODMÍNEK? Co dalšího se bude PODMIŇOVAT NESMYSLNÝMI NAŘÍZENÍMI? A v tu chvíli ve mně začala růst DEPINKA, takové to naše další dítě, které je v každém z nás, a když jej v sobě hýčkáme, dokáže velmi rychle vyrůst do nebezpečných rozměrů. Tak jsem si řekla, že se z toho vypíšu a podělím se o své pocity s vámi všemi.
Snad se najde někdo, kdo se potýká se stejnými myšlenkami jako já. Možná dnes už většina vnímá celou situaci jako podvod na lidi. Nemyslíte, že je načase přestat jen nadávat na dnešní situaci, nebo si v sobě hýčkat to neviditelné dítě v nás, které se jmenuje DEPKA, protože má strach se přestat podřizovat nařízením, které už dnes vnímá a ví, že jsou na základě lží? Možná se také ptáte, kdo za tím vším stojí a proč vlastně? A právě teď možná přichází ta chvíle spojit své síly a začít bojovat za naši svobodu, za naši hrdost, kterou věřím v sobě každý z nás má, i když někteří hodně hluboko schovanou. Bojovat za ty chvíle s rodinou v parku, za společně strávené Vánoce, Velikonoce, křtiny, svatby, oslavy narozenin, grilovačky a vše, co jsme brali jako samozřejmost a co nám bylo a ještě bude odepřeno. Svoboda je totiž v každém z nás a začíná v okamžiku, kdy se rozhodnete, že jiná osoba nemůže ovládat váš život, ani emoce. Jen my lidi můžeme udělat něco pro lidi. www.referendum-csr.cz
Vzkaz pro mou rodinu:
Dokud zvládnu sama vstát, budu za vás bojovat. Pokud budu dýchat, budu vás chránit. Pokud budu žít, budu vás milovat.
611 zobrazení celkem, 2 zobrazení dnes