Stojím v pokoji, v bytě svých rodičů. Tam, kde jsem vyrostl a kde mí rodiče žijí celý život. Dívám se z okna na hřiště, kde jsem jako malý kluk hrával se svými kamarády spoustu her. Bývalo nás vždy nejméně dvacet dětí, které žili v okolních domech. Tehdy jsem se nikdy necítil osamělý. Vždy se našel někdo, kdo zazvonil na náš zvonek se slovy „ pojď ven “. Tehdy ještě nebyly mobilní telefony. Aby člověk mohl být s partou, musel stihnout udělat hned po příchodu domů úkoly ze školy a nějaké drobné domácí práce. Prostor na odmlouvání nebyl, člověk to buď stihl nebo hledal kamarády celé odpoledne po okolí. S dětmi z okolí člověk rostl a dospíval, zažíval úspěch i prohru. Učil se přijmout, když se mu ostatní smáli nebo naopak plácali po ramenou, když se něco povedlo. Na své dětství a dospívání mám ty nejlepší vzpomínky.
Proč všechny tyto řádky? Řeknete si, sentiment. Ale pokud se vrátím k onomu pohledu z okna. Víte co tam vidím dnes? Mnozí z vás ano. Pro ty, kteří to chtějí slyšet ode mne, říkám toto. Hřiště zeje prázdnotou, pomalu zarůstá plevelem. Nikdo si na něm nehraje. Něco tu nehraje. Ve své podstatě toto místo navštěvuje pouze pár starších dětí, které zde ve večerních hodinách pokuřují cigaretku a vulgárně častují zbytek okolo stojících. Ze života malých i mladých dětí se vytratila interakce s druhými. Zdravé porovnávání schopností, jak to znám z dětství já. Prázdnotou však nezeje pouze ono hřiště, dnes to tak vypadá v celém širokém okolí. Člověk se prochází důvěrně známým prostředím ve kterém vyrůstal a říká si „kde jsou všechny ty děti, vždyť je to tu jako ve městě duchů“. Patří to snad k této době? Za sebe můžu říci, že jsem z této skutečnosti smutný.
Jaký to paradox dnešní doby. Děti mají mobilní telefony, můžou si zavolat, pojď ven, čekám tě tam nebo tam, ale ono je tomu přesně naopak. Děti tráví celé dny s mobilním telefonem v ruce, zcela pohlcené hýbajícími se obrázky. Ona interakce probíhá anonymně, zcela nezdravým způsobem. Děti se neumí v běžném životě vypořádat se situacemi, které jsme my zažívaly dennodenně. Reagují neadekvátně a mnohé místo smíchu berou antidepresiva. Vyspělé technologie dneška nám tedy ukazují svoji odvrácenou tvář. Jak se říká, všeho s mírou. Odpovědi na tyto otázky hledejme sami. Jestli se nám líbí tento hektický svět, ve kterém je jednodušší kliknout na palec než vlastními slovy pochválit kamaráda nebo své vlastní dítě. Kde nemáme čas na nic, ale můžeme sedět celý den u zábavy v podobě sledování života druhých nebo bezcílně bloudit po nákupních střediscích.
Tato společnost si zaslouží další šanci, šanci na nápravu, aby se zase ona hřiště znovu naplnila dětmi a jejich smíchem.
813 zobrazení celkem, 2 zobrazení dnes
