komentář z FB diskuze:
V pěti letech, v r.1982, jsem měla více svobody, než ve čtrnácti. Tehdy se ještě dalo pustit dítě s klíčem na krku ven i na sídlišti. Později mi, z výchovných důvodů, začala být omezována svoboda. Domácí vězení i po tři měsíce a to ani na balkon, protože i tam jsem si dokázala najít interaktivní zábavu s dětmi. Sladkosti jsme doma neměli a tak domácí vězení bylo jediným trestem, který mohl být udělen. Tenkrát wifi ještě nebylo…
Těšila jsem se do školy, s tím, že aspoň na chvíli vypadnu z ,,buzeráku´´. Lepší to bylo snad jen v tom, že na škole se aspoň dali okukovat starší kluci. Jinak: ,, aktovku do levé ruky, schody ne po dvou, žádné trička s nápisem, nevyčnívej z řady ve frontě na oběd! ´´ Bác! Facka až vyčnívající upadl…
Střední školu jsem si po revoluci, díky Bohu, vybrala a podařilo se mi uspět v talentových zkouškách, už relativně svobodnou… Pokud jsme si plnili své studijní povinnosti, žádná buzerace se nekonala, naopak. Od té doby se počítá má cesta ke svobodě.
Život jsem si zařídila, tak, abych byla, co nejméně závislá. Navázala jsem na výsledky svých předků, které rozvíjím (doufám) tak, abych štafetu mohla předat dál. Nadřela jsem se tak, jako někteří za tři životy (jako i celá rodina), abych si ,,mohla sedět doma´´, aby vznikl prostor, co nejméně závislý (složenky) a co nejvíce svobodný. Vznikla dílna, kde vytvářím od sádrových modelů a forem k hotovým výrobkům a prostor, kde mohu žít, pořádat semináře, pěstovat zeleninu a ovoce a pít čistou vodu.
Dnes je tady někdo, kdo se snaží mi to vše vzít (není mým problémem, že si ostatní nepřipouští hloubku problému), někdo, kdo ohrožuje na životě mě, syna, rodinu, přátele a chystá se zničit mou vlast, za kterou naši předkové pokládali své životy, abychom my tady mohli žít svobodně.
Do naší zastrčené obce, kde končí cesta, jsme se přestěhovali proto, abych mohla synovi dopřát tu svobodu pohybu, kterou jsem zažila v dětství, ještě, než jsem začala chodit do školy.
Syn ještě neměl 5 let, když se začal svobodně pohybovat po obci (jedna dlouhá cesta, kde není provoz). Přeopatrnělé maminky, jejichž dítě si ještě v první třídě, neumělo utřít zadek, si myslely, že se o dítě nestarám…
Syn, 8 let, už chápe, co je to svoboda. I to, že to není anarchie a ,,cochcárna“ a že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, apd. Chápe celou tu situaci, s rouškma, testama, atd. velmi dobře. A když někteří z naší party začali vyžadovat testování, abychom si mohli sjet řeku, sám mi řekl: ,,mamko, tak se na ně vykašli“…
Syna trénuju od malička v pohybové průpravě, pádech, řeckořímském zápasu a jiných technikách, dle věku. Základy plavání obdržel u vás, za což jsem vděčná. Extérní vstup mimo rodinu, je vždy přínosem, pokud je přínosem…
Když jsem si v roce 2018 dělala trenérské ,,Céčko´´, netušila jsem, jak moc se mi bude hodit. Doma máme zařízenou tělocvičnu a cvičební pomůcky a dál holt musíme sami, protože nenastoupí ani do oddílu Aikida, které trénuje ve škole, takže stejná covid-buzerace…
Na závěr přidám jeden příběh:
V první třídě, jen co jsme se rozkoukali, mě začali šikanovat dva největší a nejsilnější kluci ze třídy. Různě mě honili, skákali po mně, strhávali na zem a každé takové strhnutí, kdy mi skočili na záda, mi vždy sebralo všechny síly a dál jsem se nedokázala bránit. Honili mě o přestávkách, honili mě cestou ze školy. Z počátku jsem utíkala o přestávkách na záchod a po škole vymýšlela, jak se jim vyhnout cestou domů na stejné sídliště.
Z počátku jsem utíkala a pak mi došlo, že oni nepřestanou, vše se bude jen stupňovat a že už takhle na útěku dál žít nechci. Tedy, že je nutné se tomu postavit! Začala jsem hledat způsob, jak na to. Pak jsem jednou přijela k babičce, která pracovala v Jablonci v Jablonexu (bižuterie) a našla u ní v šuplíku tlustý,,nekonečně“ dlouhý řetízek-řetěz. Vzala jsem 1,5m s sebou do školy a tenkrát to skončilo. Párkrát jsem je švihla, jako správný ninja, tím si dokázala uhlídat svůj prostor a bylo po všem!
Agresor nikdy nepřestane, dokud se mu nepostavíš!!!
Mariana Velčovská
1,214 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
