Autor Michala Nová, změna myšlenky a úprava Marian Lukeš
Maličký národ sevřený mezi východem a západem, zmítaný od pradávna z jedné strany na druhou. Národ, který je sice středem a srdcem Evropy, ale sám je vykloubený a zlomený staletími útlaku.
Nic překvapivého u lidí, z nichž valná většina v produktivním věku zažila už při svém zrození dříve hojně používanou „Kristellerovu expresi“, tedy tlak na děložní fundus během porodu. Bez tlaku a nátlaku z vnějška už nedokážeme udělat žádná rozumná rozhodnutí sami za sebe. Od kolébky… do hrobu. Jsou to otisky našich nezpracovaných traumat, které teď hmatatelně drží ve svých spárech naše životy.
A jsou to ozvěny všech těch rozvedených párů, které nám teď našeptávají, že přeci nemůžeme důvěřovat žádné autoritě. Stejně jako se tenkrát o nás přetahovala máma s tátou, přetahuje se o naši pozornost tu „Amerika“, tam „Rusko“ či “Německo“. Východ. Západ. Vyber si! Musíš se rozhodnout!
Jenže toho my se bojíme. Bojíme se přiklonit k jedné či druhé straně, protože nechceme přeci přirozeně přijít ani o jednoho z rodičů a tak zůstáváme nerozhodní. Přelétáme od jednoho názoru k druhému podle hesla „Bližší košile než kabát“. Vždycky za všechno totiž může ten druhý… je to naučený postoj. Hlavně žádnou osobní zodpovědnost, prosím. Hodit to na jiné.
Neodpovídat dětem na otázky. Anebo jim raději předžvýkat rodinný narativ. Říkat jim, co si mají myslet… A tak si myslíme přesně to, co píšou v novinách. Kriticky myslet? Neumíme. Nikdo nás to neučil. Jen papouškovat.
Jsme obézní, trápí nás cukrovka, vysoký tlak, srdeční choroby a máme chatrnou imunitu. Covid nás kosí?
Nic z toho není žádná náhoda, ale přímý důsledek všech nastřádaných rodových traumat a bolestí, které si naši předci vlekli s sebou už od první světové války a předávali si je jako horký brambor, protože nebyl čas léčit se, uzdravovat, když bylo potřeba vybudovat nový svět na ruinách dvou válek.
A tak se válíme v těch sračkách, co se nám tu nakupily a valíme před sebou tu kárku hrůz, na které se odmítáme podívat zblízka, poněvadž si nejsme skutečně blízcí, však jsme potomci rozvedených párů. Blízkost? Leda na dálku. V úterý a ve středu. Jenže ve středu my nejsme, snad už jen na mapě.
Dál přehazujeme přes své hrůzy růžovou dečku materiálního blahobytu, ale v našich bytech bys blaho pohledal. Zase jen válka. Rozbroje. Věčné boje. Rozvody. Zas a znovu ztráta vedení. Řádu. Jistoty. Zásah do lidské integrity. Pak virus skulinkou vpáčí se do „rozpadajícího se“ organismu, kde už od dětství nepanuje řád ani pořádek. Jen chaos. Jak uvnitř, tak i navenek. Jak nahoře, tak i dole.
Duše národa jak cedník, kterým proteče každá živá voda. Zůstává mrtvolný kal. Chceme kalit….kalit vodu svých životů, abychom se nemuseli podívat pravdě do očí. Už zase se oblbujeme navzájem. Chybí nám skutečný, všelidský zájem o druhé. O sebe. Dokud každý jeden z nás konečně nepřevezme zodpovědnost za své zdraví do svých rukou. Můžeme se snažit zaplácnout díry ve svém cedníku tyčinkami nadupanými cukrem, přeslazenými nápoji, drogami, sexem, workoholismem, ale život je zas a znovu vyplaví. Díry zůstanou. Spočítá nám to do poslední vzpomínky. Nevynechá jediný orgán, který jsme zanedbali, když jsme roky nedbali na jeho volání.
Moc vzájemnosti. Moc vztahů. Spojení. Připravit se o Lásku, o rodinu…znamená zůstat bez ochrany. Zůstat děravý. Zlomený. Sám. Se štítnou žlázou nefunkční… když štítná žláza funguje, jak má. Podporuje imunitní systém. Náš ochránce, náš štít proti nemocem.
Odpovídat si. Povídat si. Být skutečně spolu. Laskavě. Štíty se obnoví, rány zacelí. Vrátí se celistvost. Musíme se spojit… rodina, kamarádi… sousedé, národ České republiky… táhnout za jeden provaz proti těm, kteří se snaží náš národ, náš stát zničit a podmanit. Jen jako celek je můžeme porazit.
Marian Lukeš
Okresní koordinátor Ústí nad Orlicí 5.4.2021
639 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
