O nezávislosti se často mluví. Nezávislost státu, nezávislost soudů, nezávislá média, nezávislý člověk. Ale víme vůbec, co to slovo skutečně znamená?
Nezávislost znamená mít možnost rozhodovat sám za sebe, bez svévolného diktátu někoho jiného. Znamená mít vlastní vůli, možnost volby a také odpovědnost za svá rozhodnutí.
Abychom tomu lépe rozuměli, podívejme se na několik obyčejných příkladů.
Nezávislý člověk
Člověk má vlastní názor, přemýšlí, rozhoduje se podle svého svědomí a nenechá se vydírat ani ovládat. Neznamená to, že musí mít vždy pravdu. Znamená to, že má právo myslet vlastní hlavou.
Nezávislé soudnictví
Soudce rozhoduje podle zákonů a důkazů, nikoliv podle přání politiků, vlády nebo vlivných osob. Pokud mu někdo diktuje, jak má rozhodnout, nezávislost soudnictví přestává fungovat.
Nezávislá média
Novináři mohou informovat o skutečnostech, kritizovat vládu a upozorňovat na problémy, aniž by se museli bát politického nátlaku.
A co nezávislý stát?
Stát má možnost rozhodovat o svých záležitostech, zákonech, hospodářství a vlastní budoucnosti. Může spolupracovat s jinými státy, uzavírat dohody a být členem mezinárodních organizací. Spolupráce totiž automaticky neznamená ztrátu nezávislosti.
Rozhodující je, zda si zachovává skutečnou možnost spolurozhodovat, hájit své zájmy a odmítnout to, s čím nesouhlasí, v mezích přijatých závazků.
A teď si představme Českou republiku jako společný dům.
Občané jsou jeho obyvatelé a spolutvůrci. Politici dostávají od občanů mandát, aby dům spravovali. Ústava stanovuje pravidla, která musí správci respektovat.
Co se ale stane, když správci začnou rozhodovat bez ohledu na občany? Když se pravidla ohýbají podle jejich potřeb a lidé nemají skutečnou možnost ovlivnit, co se s jejich společným domem děje?
Pak je namístě položit si otázku: Komu vlastně tento dům slouží?
Nezávislost není pouhé slovo na papíře. Musí existovat také v praxi.
Můžeme mít ústavu, zákony, volby i demokratické instituce. Ale samotná existence těchto věcí ještě nezaručuje, že občané mají skutečný vliv na správu vlastní země.
A proto několik otázek pro každého z nás:
- Jsme skutečně nezávislí, pokud nemůžeme účinně ovlivnit rozhodování o své budoucnosti?
- Jsou politici našimi správci, nebo se občané postupně stávají pouhými diváky jejich rozhodování?
- Je stát nezávislý, pokud nedokáže hájit své vlastní zájmy?
- A může být občan svobodný, pokud nemá možnost kontrolovat moc, která rozhoduje jeho jménem?
Nezávislost totiž není o tom, že nikoho nepotřebujeme. Je o tom, že máme právo rozhodovat, s kým spolupracujeme, za jakých podmínek a kde jsou hranice, přes které už nechceme jít.
Skutečná nezávislost začíná tam, kde člověk přestává být pouhým vykonavatelem cizí vůle a stává se skutečným účastníkem rozhodování.
A možná bychom se měli přestat ptát jen na to, zda jsme nezávislí.
Měli bychom se začít ptát, zda o své nezávislosti ještě skutečně rozhodujeme.
