Co je to vlastně čest? Čest je ve své podstatě pouhé slovo, ale jeho význam je čistě striktní.
Můžeme se bavit o cti, která působí u každé osoby na své okolí, či na společnost. Je to pravdomluvnost, poctivost, ochota pomoci, prostě vše, co ukazuje jednotlivce v tom nejlepším světle. Čestný člověk ve společnosti je vlastně člověk, který činí dobro pro své okolí a pro společnost bez viditelných postranních úmyslů.
Pak je zde ještě jedna čest a je to čest osobní. Týká se slibů, přísah a závazků ve vnitřní podstatě každého člověka. Ne každý člověk, kterého okolí považuje za čestného, má stoprocentní pocit své vlastní čestnosti. Takový člověk nepotřebuje ke svým slibům a přísahám podepsané smlouvy. Tato čest je pro mne zásadní. Pokusím se vysvětlit tok mých myšlenek na osobním příkladu.
Jako deseti až patnáctiletý kluk, jsem žil příběhy z knih Jaroslava Foglara a Ernesta Thompsona Setona. Nejvíce mne zaujal příběh Roye a následně lov třinácti bobříků. Jeden z nejtěžších a téměř nedostižných bobříků je třináctý „bobřík ušlechtilosti“. Velice mne překvapilo, když mi byl tento bobřík udělen zároveň i s přezdívkou Roy. Nikdy nezapomenu na pocit pochybnosti, jestli si tohle jméno zasloužím a hlavně, jestli dostojím závazkům, které s sebou nese. Bylo mi dvanáct let a již tehdy jsem chápal, co je čest a závazek. Tady se pojí předcházející zkušenost.
Od svých deseti let se vyhýbám zavazujícím slovům, jako je slib, či přísaha. Dá se říct, že mne tomu naučil můj táta. Možná je můj příklad úsměvný, ale mne to naučilo si těchto slov vážit. Stávalo se to obyčejně po vysvědčení.
Táta: „Vašíku, slib mi, že příště budeš mít samé jedničky“
Já: „neslíbím, protože nevím co bude“
Táta: „ne, slib mi to“
Já: „tak já teda slibuji“
No a na další vysvědčení byly tři dvojky
Táta: „ty jsi mi slíbil….“
A tehdy jsem se zařekl, že budu slibovat jen to, co mohu opravdu splnit. Je potřeba chápat pravý význam slov. Časem jsem se stal téměř paranoidním, protože jsem začal vše brát jako otázku své osobní cti. Dnes jsem ve stavu téměř na léčení, protože již pouhé přislíbení je pro mne závazné a pokud něco přísahám? Viděli jste díl Harryho Pottera, tuším „Princ dvojí krve“? Tam se profesor Severus Snape zavazuje neporušitelnou přísahou. A přesně tak každou přísahu cítím. To, jak dostojím slovům slib, přísaha i to jaký jsem a jak jednám, ukazuje kdo vlastně jsem. Je to otázka CTI!!!
Již přes čtyřicet let se snažím, abych mohl se ctí nosit přezdívku Roy. Zpytuji vše, co dělám. Nestává se tím ze mne světec. Jsem spíš hříšník, ale veškeré mé jednání nesmí poskvrnit mou čest. Je to největší bohatství, kterým vládnu.
Doba rytířů a mužů udržujících vlastní a rodinnou čest je již dávno pryč a to je zřejmě důvod, proč si dnes svých slovních závazků málokdo váží. Čeština je bohatá tím, že má na jeden význam mnoho tvarů a i naopak. Ovšem, slova slib, přísaha, čest, mají význam pouze jediný. Jestli má někdo dojem, že porušením slovního slibu, či přísahy, pokud nejsou sepsány písemným dokumentem, neztrácí svou čest, pak jeho slovo je naprosto bezvýznamné. Takový člověk je beze cti! Bez duše!
Z vlastní zkušenosti vím, že mohu někomu naprosto věřit spousty let a najednou přijde situace, kdy se dotyčný stane nedůvěryhodným. Příčin může být spousty, ale…. Pro mne je čest něco jako „neposkvrněnost duše“. „Jednou podrazíš…“. Říkají o mě, že neumím odpouštět. Není to pravda. Odpouštět umím, ale neumím zapomínat.
No a pak nastupuje slovo „důvěra“.
► MOHU VĚŘIT ČLOVĚKU, KTERÝ SI NEVÁŽÍ SVÉHO SLOVA? ◄
► MOHU VĚŘIT ČLOVĚKU, KTERÝ NEVÍ CO JE ČEST? ◄
4,716 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
