Možná téma, které se vás zrovna v této chvíli netýká, ale před mnoha lety jsem to měla stejně.
Když jsem nastoupila po škole do svého prvního zaměstnání, toužila jsem pracovat jako ekonom. Mladá, teoretické znalosti by byly (maturita na výbornou všemi deseti) a tak jsem se vrhla do víru socialistické práce. Pro ty mladší chci připomenout, že v té době neexistovala nezaměstnanost v takové té podobně, jakou známe dnes. Všichni museli mít práci nebo nahlásili na Úřad práce, že jsou ženy v domácnosti a že mají dostatek prostředků k obživě. Samozřejmě, že i tenkrát byli takoví, co mohli „podnikat“ – a to pouze se souhlasem úřadu a s tím, že muselo jít pouze o určité činnosti (podnikání nemělo ani zákonné prostředky -ostatně, plánovaná ekonomika nepotřebovala regulaci trhu živnostenským podnikáním).
Na druhé straně byly „nezaměstnaní“ – tedy v té době se jim říkalo příživníci a obvykle byly soudem potrestáni vězením.
Moje první zaměstnání nebylo úplně tak, jak jsem si přestavovala, ale jako sekretářka ředitele závodu jsem získala další dovednosti – komunikaci, obsluhu řídícího panelu pro podřízené provozy. Práce mi dávala smysl, ale toužila jsem jít výš. Často jsem si říkala, že ti, co mají 40 let by už mohli jít do důchodu nebo na místa, která budou pro ně klidnější – no věřte – tenkrát panovalo takové heslo: Mladí vpřed a staří na svá místa.
Zároveň jsem si říkala, že můj život musí být předpisový: nějaká slušná pozice, bydlení, rodina, dítě. Postupně se vypracovat třeba na vedoucí kanceláře – a nastoupit tak na místo současné kolegyně. Pak už jen čekat na důchod, který v té době byl dle počtu dětí od 53 let. Ostatně, pokud máte dítě ve 20, tak předpokládáte, že vnuky budete mít ve 40 a tak bude důležité se jim věnovat a postoupit své místo mladším. No asi si říkáte, že je to pěkná sprosťárna. Ale ruku na srdce, nechovají se ti dnešní mladí stejně? Poslední doba ukázala, jak se pohlíží na seniory, na to, kolik mají důchodu, proč třeba nepracují, když mohou a že ujídají ze společného krajíce.
V té „mojí“ době se skutečně chodilo do důchodu mnohem dříve. Babičky i dědové se postarali o vnoučata, kdy máma s tátou byli na šichtě. Prázdniny u prarodičů byly samozřejmostí a každý „důchodce“ měl jistotu, že bude mít na nájem, stravu, léky atd. Pamatuji si, jak moje babička byla vždy ve střehu, když jsem onemocněla nebo se mnou jela na dovolenou do Bulharska. Moc peněz neměla (vychovala sama tři děti), ale čas byl určen pro nás – vnoučata.
No a dnes? Kdo jsou ti důchodci, kteří pracovali a vytvářeli hodnoty, kde jsou ti, co dnes musí přemýšlet, kdy do toho důchodu půjdou a zda se vůbec dožijí? Jak si jich vážíme? Umíme jim podat pomocnou ruku nebo je jen umíme napadat, dehonestovat a vymýšlet různé „spořící“ balíčky na stáří a nebo dokonce vypočítat takový odchod do důchodu, že se ho možná ten starší člověk ani nedožije? Buď stářím, nemocí nebo zkrátka nedostatkem financí.
A těm dnešním mladým – ať už mají 20, 30, nebo 40 zkusím sdělit takové malé poselství. Víte, co jste si pro sebe ušili? A co když vaši vnuci si řeknou, že vás ve stáří již nepotřebují. Budou mít na všechno nanoboty, aplikace, čipy. Tak co, není třeba se zamyslet a zkusit to jinak?
Nepotřebujeme důchody starobní – můžeme mít částku pro všechny občany. Od narození až do smrti.
To je Občanský parlament.
Hana Wilczková
Poslanec OP
12,743 zobrazení celkem, 2 zobrazení dnes
