Stalo se vám někdy, že jste dospěli v řešení nějakého problému do stavu bezmoci? Věřím, že každý člověk, který se problémům nevyhýbá a hledá řešení, se alespoň jednou do této situace dostal.
Říká se, že na každý problém existuje minimálně jedno řešení. No, ale co když jsou všechna dostupná řešení podmíněna podstoupením něčeho, co vám de facto sice problém řeší, ale zároveň i znemožňuje? Myslím, že bude nejlepší uvést nějaký příklad.
Do roku 1992 jsem aktivně pracoval s dětmi. Předrevoluční doba nám tuto práci umožňovala v rámci Pionýra, kde jsme mohli založit oddíl v sekci turistiky jako Turistický oddíl mládeže. Nebudu tvrdit, že neexistovaly žádné problémy. Tím, že jsme vedli oddíl dle vzoru Antonína Benjamína Svojsíka, Jaroslava Foglara a Ernesta Thompsona Setona, nebyla naše činnost zrovna populární. Pamatuji si, jak jsme měli na čtrnáctidenním táboře deset kontrol, kdy se obden střídaly kontroly z kraje a okresu. Řešili jsme to předsunutými hlídkami a rychlou výměnou nástěnek. Jinak vše fungovalo v duchu táborovém. Týden před začátkem tábora nastoupila stavební četa. Z místního JZD nám dovezli tři traktorové vlečky okorů a několik krabic hřebíků jako sponzorský dar. Kladiva, sekyry, pily, lopaty a krompáče jsme měli své. Ve vybavení našeho třiceti členného oddílu byly i podsadové stany, hangár pro jídelnu (dar od vojáků), stany na latríny, litinové pláty na pec a samozřejmě státní a oddílová vlajka. Stavební četa se skládala většinou z pěti členů oddílu a samozřejmě alespoň dvou členů vedení. Během týdne jsme z okorů stloukli podsady, kuchyň (zde nechyběla pec z jílu), vykopali jsme odpadovku a latríny, postavili jídelnu a dva stožáry pro vlajky. Samozřejmě, že vždy došlo k nějakému úrazu. Většina se řešila na místě (zdravotnický kurz měl u nás každý ze starších členů oddílu). U vážnějších úrazů, ty byly v průměru dvakrát za tábor, se muselo běžet do dva kilometry vzdálené vesnice k telefonu. Na začátku a v půlce tábora dorazila kontrola z hygieny, jestli zasypáváme latríny dezinfekcí, jestli máme dva lavory s vodou na mytí rukou a jestli se nevyskytují průjmy. Pokud ano, každý den se odkládal vzorek jídla a ten šel následně na kontrolu. A to bylo vše. Nikdy se nestalo, že by na nás přišel někdo z rodičů se stížnostmi, že má jeho ratolest modřinu.
Po letech mne přepadla nostalgie a opět jsem chtěl něco podobného rozjet. OUHA!!! Máte někdo představu, co vše je potřeba splnit pro uskutečnění byť jen týdenního tábora? Na jakékoliv činnosti, kterou děláte z vlastní vůle a zdarma, se přiživuje tak neuvěřitelné množství lidí, že když zjistíte, co vše musíte udělat a zaplatit, vzdáte to. A to nemluvím o rodičích, kteří by vás pro případnou modřinu byli ochotni tahat po soudech.
Co tím chci říct? Nemyslím si, že by míra zodpovědnosti za třicet let fungování našeho kapitalistického zřízení nějak rapidně stoupla. Jen žijeme v tržním hospodářství a za vše se musí platit. I za dobrovolnou činnost. V uvedeném příkladu pouze demonstruji to, že vím jak něco udělat, ale chamtivost, manipulace a výsledek třicetiletého působení a výchovy na současného člověka znemožňuje jiný náhled na řešení. Nejhorší je, že vše podporujeme svým mlčením i konáním. Kolikrát jsem už slyšel „to nejde“ a „to Ti nikdo nedovolí“. Stali se z nás nevolníci a lidé s potlačeným názorem v tomto „svobodném“ světě. Každý má strach, aby nepřišel o to NIC, co má. Stále u nás panuje důvěra v jedince (Mesiáše), že za nás vše opraví. Umíme je pouze oslavovat a za společnou činnost považujeme hromadný křik a potlesk na náměstích.
Vyzdvihován na piedestal by neměl být člověk, který mluví o krásné myšlence, ale samotná myšlenka. Víra v myšlenku by nás měla ponoukat k činnosti a ne k oslavám. Krásný pocit a euforie ze společných shromáždění problém neřeší. Řeší jej pouze skutky.
A na závěr můj oblíbený citát:
♥ Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné – aby slušní lidé nedělali nic. Edmund Burke ♥
Václav Roy Michna, poslanec Občanského parlamentu
8.9.2022
3,487 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
