Politické mafie
Každý kdo je ve vládě je součástí politické mafie.
Ať už je to pravice nebo levice, nebo rebelové poslanci, co demonstrativně nenosí roušku a „jako že“ bojují za práva lidí.
Představte si, že jste v Itálii a chcete se stát součástí takové té italské mafie. Copak si myslíte, že by lidé tak zločinem zběhlí mezi sebe pustili někoho kdo je jiný?
No ani omylem.
A to je potřeba si uvědomit. Bez dětských iluzí. Bez naivity, že vláda není je banda obyčejných mamonářů, kteří se tahají o koryta.
Je třeba si uvědomit, že toto je vysoká hra.
Dokonce vyšší, než nějaká mafioso skupina v Itálii.
Každý tah je promyšlený, každá loutka postavena na své místo. A každá tato loutka hraje pouze svoji roli.
To znamená, že neexistuje jediná politická strana, která by mohla něco změnit.
A ani se o to žádná nesnaží.
To také ale znamená, že neexistuje síla, která by dokázala něco změnit.
Tedy existuje.
Jedna jediná.
A to jste vy sami. Ano my obyčejní lidé.
Protože kdokoli přijde nahoru je součást toho všeho.
Ani Bůh toto nezmění. Zachránil snad bůh někoho od první světové války? Nebo od druhé? Nebo snad ty, kteří zemřeli v koncentračních táborech?
Nezachránil. Protože právě proto tu jsme. Pro to naučit se jednoduchý prostý čin.
Jenomže jak to udělat, když nás současná výchova doslova vykastrovala tak, že už jsme línější a bezmocnější víc, než ochočený pudlík tety Běty?
Pro začátek si to uvědomit.
Vzpomenout si jak vypadaly civilizace před námi.
A jak vypadáme my teď…
Zlaté ajfouny v jedné ruce a pečený bůček v druhé ruce?
Značková kabelka, umělý nehet.
Ale to přeci nejsme my.
Takto má opravdu vypadat člověk?
Hypochondr, který na všechno potřebuje hrst prášků, za nic se nepostaví, všechno odkýve a nechá si napíchat klidně deset injekcí jen aby mohl ke kadeřníkovi a k moříčku?
Kde jsou ty hodnoty? Kde je ta práce pro celek. Statečnost. Neohroženost a hrdost? Schopnost obětovat se pro své děti?
To už jsou lidé vážně taková banda pudlíků, pro které starost o vlastní zemi a vlast ztratila smysl?
Ne já tomu nevěřím. Nevěřím, že se stalo novým standartem člověka v ničem nevidět smysl, starat se jen o sebe a tvrdit, že přímá zodpovědnost za to v čem žijeme neexistuje.
Věřím, že součástí lidské duše je touha postavit se za pravdu, za Boha i za cenu, že přitom přijdeme o život.
Věřím, že duše může cítit štěstí jen když stojí na straně dobra. A to nejen v hlavě a v mysli, ale i fyzicky v činech.
Protože jak se říká.
Myslet znamená hovno vědět.
A já se prostě odmítám dál dívat na to, jak se z nás někdo snaží udělat vykastrované pudly, kteří jsou už tak vybobkovaní z rýmyčky, z odřeného kolínka a z jakékoli nekomfortní situace, že radši mlčí, ani nedutají a doufají, že si jich smrt nevšimne, když se skrčí někam do kouta.
Je čas abychom se zase postavili na nohy.
Bez pindů a blábolů, že svět se změní sám…
Protože čerti neutečou sami. Neutečou protože právě toto se jim náramně hodí do krámu. To že si lidé myslí, že to někdo udělá za ně.
Díky tomu tu budou moct škodit ještě hodně dlouho a dělat z nás ty pudlíky.
Jenomže ze mě, nikdo pudlíka dělat nebude.
I kdybych měla umřít.
Protože horší než umřít je žít jako otrok a ustrašený hypochondr.
A takhle já žít nebudu. Budu stát i tělem na straně dobra.
I kdybych tam nakonec měla stát úplně sama.
Simona Lawandovská 12.4.2021
966 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
