Pověst o hradu Drahúš

Reklama

AUTOR PŘÍSPĚVKU

Gabriela Suchánková

publikováno dne 17 června, 2017

Moc Čechů rostla, jako roste řeka s novými přítoky. Mezi lidem žila vzpomínka na bitvu s Lučany a na hrdinného Tyra. Památka Tyra vešla i do úsloví. Kdykoliv někdo poukazoval na své hrdinské činy, říkávalo se mu: „Nedělej, jako bys byl Tyr.“

Mezi Lučany žila vzpomínka na luckého knížete Vlastislava. Jeho jméno se vracelo navečer k ohništím do luckých srubů. Už nestál pyšný hrad Vlastislav. Neklan jej kázal vypálit a rozbořit, aby se v něm nikdo nemohl zachytit a zbraňovat přátelství Lemuzů a Čechů. A bylo rozbořeno mnoho luckých hradů a tvrzí, které by mohly Neklanovi škodit.

Jen jeden hrad tehdy dal kníže Neklan na území Lučanů postavit. Vybral pro něj místo na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprty. Nový hrad dostal jméno Drahúš.

Drahúš neměl chránit hranice knížecího území. Nebyl to ani příliš veliký hrad. Neklan mu určil zvláštní poslání. Lucký kníže Vlastislav zanechal po sobě malého synka, Zbislava. Synkovi bylo pět let, když Vlastislav padl v lucké válce. Když přivedli malého Zbislava před Neklana, pohnula útrpnost knížecí srdce. Vyptal se, kdo dítě doposud vychovával.

Dověděl se, že se o Zbislava staral věrný Vlastislavův služebník Durynk. Durynk byl z kmene Srbů sídlících na sever od naší země. Neklanoví bylo vhod, že Durynk nepatří k Lučanům. Doufal, že se s mužem cizího rodu Lučané proti Čechům nespiknou. Odevzdal tedy Zbislava Durynkovi do opatrování a svěřil mu hrad Drahúš, aby odtud spravoval okolní kraj.

Durynk býval věrný knížeti Vlastislavovi, dokud žil, ale byl mu věrný, jako bývají otroci. Ti jsou věrni, dokud se na ně jejich pán dívá a dokud třímá v ruce trestající hůl. Nyní byl pán mrtev a hůl mu vypadla z ruky. Povstal nový pán, Neklan, a díval se na Durynka. Teď patřila Durynkova otrocká věrnost Neklanovi.

Durynk odešel se Zbislavem na hrad Drahúš s myšlenkou dokázat svou věrnost novému pánovi. A byla v tom služebníkovi nemírná žádost po majetku, jaká hnízdí v nečistých duších. Chodil po novém hradě obklopen neodbytnými myšlenkami, které ho neustávaly klovat jako černí ptáci. Mám hrad a spravuji okolní kraj, říkal si, co bych asi dostal, kdybych prokázal knížeti nějakou znamenitou službu?

Zatím opadalo listí z olší při březích Ohře a mrazivý vítr z hor zastavil řeku. Mokřiny pod hradem ztuhly a hradby se potáhly jinovatkou. Na Drahúš přišli rybáři s rybami a vykládali svému pánu Durynkovi o množství ryb, které se shromažďuje pod průzračným ledem na určitých místech.

Durynkovi bylo, jako by se jeho neodbytné myšlenky také setkávaly na jednom místě, a viděl řeku a prosekaný led a viděl sám sebe ujíždět s neobvyklým darem ke knížeti na Vyšehrad. „Pojď,“ řekl Zbislavovi, „půjdeme se podívat na řeku a na rybičky, jak se prohánějí pod ledem.“

Vyšli a Durynk nesl sekyru po způsobu rybářů, kteří prosekávají otvory do ledu. Rybáři je zavedli tam, kde pod lesem plula k díře v ledu spousta ryb a těšili se z pohledu na dítě, které pokleklo a hlasitě se radovalo z veselého hemžení.

Vtom zvedl Durynk sekyru a skloněnému dítěti srazil jednou ranou hlavu. Rybáři vzkřikli zděšením. Dali se na útěk a zanechali na ledě sítě i koše na ryby potřísněné krví. Durynk se srdcem chladnějším než led zavinul Zbislavovu hlavu do kusu plátna a vrátil se na Drahúš. Za chvíli vyjel na odpočatém koni z Drahúše, pobídl koně do cvalu a hnal se zimní krajinou k Vyšehradu. Hroznou kořist vezl s sebou.

Luka a lesy oněměly nad Durynkovým činem. Obloha nad ním stála nepohnutá a její slzy mrzly a k zemi se snášel sníh. Durynk dojel ve vánici k Vyšehradu a jako ten, kdo nese knížeti zprávu o vítězství, hrdě se dožadoval vstupu.

Kníže Neklan zasedal v radě s kmety, a když se o tom Durynk dověděl, zaradoval se. Domníval se, že jeho čin získá na slávě, když o něm promluví před celou radou. Služebníci přivedli Durynka před knížete do poradní síně a Durynk se Neklanovi hluboce poklonil.

„Pane,“ řekl, „a vy všichni, kteří tu sedíte v radě, všichni můžete ode dneška klidně spát. Nemusíte se bát, že z jiskry vzejde požár a že sežehne vaše hrady a domy a celou zem. Já jsem tu jiskru udusil. Užitek z toho činu budete mít vy i celý kmen a na vás záleží, jak můj čin odměníte.“

Po těch slovech smekl Durynk plátno s uťaté hlavy a pozvedl ji, aby ji celý sněm i kníže dobře viděli. Nikdo nevěřil očím, a když uvěřili, odvrátili od té něžné neživé hlavy oči. Jako bouře zahučely hlasy a Durynk se zachvěl. „Jdi mi z očí,“ zvolal Neklan, „jdi, i se svým strašlivým darem. My, nepřátelé, jsme Zbislava ušetřili, a ty, jeho přítel, jsi ho zbavil života. Toužil jsi po odměně, máš ji tedy mít. Vyvol si ze tří darů: bud skočíš z vyšehradské skály, nebo se vlastní rukou oběsíš na nějakém stromě, anebo skončíš vlastním mečem. Ani jeden z mých darů není dost veliký, aby odměnil tvůj odporný čin.“

Durynk se vypotácel z poradní síně a pěšky opustil Vyšehrad. Při cestě spatřil olši a vrátila se mu vzpomínka na dnešní ráno pod ojíněnými olšemi na řece Ohři. Připomněl si čin, který nemohl odvolat ani napravit. Jak tu stál pod olší ve zmateném uvažování, služebník Neklanův, který ho z hradeb pozoroval, donesl mu provaz. A Durynk se chopil smrti jako naděje.

Neměl už žádného pána kromě ní. Zaklesl provaz na olšovou větev a oběsil se. Ta olše při cestě k Vyšehradu se jmenovala pak Durynkova, dokud neodumřela a neztrouchnivěla.

Drahúš dnes

Drahúž bývalo raně středověké hradiště. Nachází se na levém břehu řeky Ohře jižně od obce Postoloprt. Nachází se zde nízká terasa, u níž bylo v raném středověku postaveno hradiště. Obvodové opevnění terasy se dochovalo v délce 1100 metrů.

Toto místo bývá ztotožňováno s hradem Drahúš zmíněným v Kosmově kronice. Podle pověsti zde měl být na pokyn bájného knížete Neklana vychováván syn poraženého luckého knížete Vlastislava.

Podle archeologických nálezů keramiky bylo toto místo osídleno již v neolitu nebo době římské. Existence opevnění je však doložena pouze v krátkém období a to od druhé poloviny 10. století do počátku 11. století.

Pravděpodobný důvod stavby opevněného hradu byly obchodní trasy, které v jeho blízkosti vedly. Od roku 1958 je toto místo chráněno jako kulturní památka České republiky.