Psychickému i fyzickému násilí podléhá za zavřenými dveřmi domácností víc lidí, než jsme ochotni si připustit, protože se o něm mluví minimálně. Oběti se bojí dalších trestů ze strany tyranů a agresoři? Ti mají pocit, že vlastně nic špatného nedělají, protože to myslí dobře. Ale pro koho dobře?
Sama jsem si tím kdysi prošla, proto jsem založila na Facebooku skupinu Týrané ženy a děti. Aby další ženy věděly, že v tom nejsou osamoceny a že východ z hrozné situace existuje. To jsem ještě netušila, že existují i týraní muži. A že jich není málo. Setkávám se s různými příběhy, všechny ale mají jedno společné. Agresor se vždycky snaží svoji oběť „odstřihnout“ od rodiny, přátel a peněz.
Ráda bych se s vámi podělila o jeden příběh maminky čtyř dětí. Napsala průběh svého trápení a souhlasila se zveřejněním. Jsem jí moc vděčná, že našla sílu, která snad dodá naději i dalším obětem. Tady máte slibovaný příběh z pera ženy, která začíná od nuly žít svůj život.
Můj špatný sen
Život se se mnou nikdy nemazlil, smůla mě doprovází na každém kroku, jediné, co se mi kdy povedlo, jsou moje děti. Mám Lucinku 14 let, Martinku 11 let a Fanouška 7 let. Slyšte můj příběh o tom, jak se nešťastná žena stala na chvilku princeznou.
Po rozvodu jsem se přestěhovala 300 km daleko od rodiny, koupila jsem si domeček, takové naše království, já a děti. Pracovala jsem ve školce jako učitelka. Byli jsme daleko od všech, ale měli jsme klid a učili jsme se žít znovu a sami.
Avšak po čase jsme potkali muže, o 14 let mladšího. Nejprve jsem ho odmítala, on byl neodbytný svojí láskou a stále mě přesvědčoval o tom, že nejsem pro něho stará, že to myslí se mnou vážně, každý den na mě čekal s růží před školkou, kupoval mi šperky, byl hodný na moje děti, nosil jim čokolády a pomáhal mi spravovat domeček.
Připadala jsem si jako princezna, vždy jsme s dětmi počítali peníze, nemohli jsme si dovolit skoro nic a najednou tu byl někdo, kdo nám dával všeho hojnost, začali jsme se na něho těšit a pomalu ho přijímali do našeho světa.
Po roce známosti se k nám nastěhoval. Fungoval jako super chlap, všechno uměl, vše opravil a budoval náš domov, byl velmi šikovný a pracovitý, hodný na nás. Začal mě přemlouvat, ať si ho vezmu za manžela, denně mě žádal s kytkou, klečel a prosil tak dlouho, až jsem kývla.
Ale ejhle, jen co mi navlékl prstýnek, začalo peklo. Kontrola telefonů, meilů, pošty, záhadným způsobem ztráta zaměstnání, zamykání doma, abych nikam neodešla. Začal mě izolovat od mých kamarádek, kamarádů, musela jsem si je vymazat z kontaktů, jeho žárlivost přerostla ve fyzické útoky a já zjistila, že trpím nejen já, ale i moje děti. Manžel mě totiž izoloval i od nich, nedovolil, abychom si v soukromí cokoliv řekli, všude byl se mnou, chodil za mnou do sprchy, na wc.
Dopad na děti
Děti se začaly chovat odtažitě, když přijely ze školy, pozdravily a utekly do pokojíčku. Přišly večer, když měly hlad, většinou se s námi najedly beze slov a zase šly k sobě “nahoru“. Připadalo mi, že jsem špatná máma, že je všechno špatně a přepadala mě bezmoc. Byl to bludný kruh, ze kterého nešlo ven. Chtěla jsem se dětem znovu přiblížit, avšak ony nevěřily mým snahám a jen mávly rukou, že je vše již zbytečné. Všude byl můj manžel a hlídal si nás, bylo to zoufalé.
Když poprvé fyzicky zaútočil a to jen proto, že na mém telefonu našel nepřijatý hovor, připadali jsme si s dětmi jako ve zlém snu, nevěřili jsme, že se nám to děje. Když jsem ležela na zemi již po třetí, co mě manžel shodil, stouply si holky před mého manžela a přestože měl ruku napřaženou, chtěl v útoku pokračovat, zakřičela děvčata: „Nech mamku být, nebo ji zabiješ!“
Vlezli jsme si společně s dětmi na gauč a tam se drželi v objetí. Vyhodnotili jsme to jako velmi, ale velmi zlý sen. Manžel mi zničil telefon, ale hned druhý den se nám začal omlouvat, koupil mi telefon nový a slíbil, že se to nebude nikdy opakovat. Uvěřili jsme mu, byl to můj manžel a já se rozvádět nechtěla.
Přežívali jsme další období s nedůvěrou a strachem a já se snažila udržet doma pohodu. I za cenu toho, že jsem se poddávala a pokorně snášela manželovi kontroly a ponižování.
Za dva měsíce poté jsme byli pozvaní na oslavu 60tých narozenin přítele mého muže. Stalo se, že si se oslavenec se mnou zatancoval. Můj milovaný Radim si vše natočil na telefon a u stolu mi pak video pustil, Mirkova ruka mi sklouzla na boky a už jsem věděla, že je zle.
Následoval druhý útok. Poprvé v životě jsem dostala pěstí do spánku a doufám, že naposledy. To byl pro mě impuls, abych se spojila s bývalou přítelkyní mého muže a zeptala se, jak probíhal jejich vztah, který trval 8 let. Když mi začaly přicházet odpovědi, spadla jsem do depresí, bolest hlavy, třes, nepoznávala jsem svoje tělo.
Bývalá přítelkyně mi psala, jak ji bil pravidelně pěstmi, držel jí nůž na krku a vyhrožoval zabitím. To říkal i mě, pokud ho opustím. Pochopila jsem, že můj muž má dvě tváře. Tu hodnou, starostlivou a láskyplnou, a pak tu druhou, zlou, s tváří psychopata, co byl schopný všeho.
Objednala jsem se do manželské poradny, vytiskla zprávy bývalé přítelkyně a čekala, co se stane, až vše paní psycholožce povím. Paní z manželské poradny vše odstartovala. Poslala mě k lékařce, když viděla, v jak špatném psychickém stavu jsem. Doktorka zavolala Policii a manžel se během pár hodin ocitl v cele předběžného zadržení a následně byl vzat do vazby, kde čeká se na soud. K mému šílenému zjištění takto totiž bil a týral i dvě ženy přede mnou.
Až teď s odstupem času, kdy jsme s dětmi sami, mi holky sdělily, že se bály o mámu již po prvním útoku. V tu chvíli přestaly snadno usínat, bděly do noci a hlídaly, aby mi Radim neublížil. Přestože ho moje děti měly moc rády, v tento moment nastal u nich zlom.
Přišla jsem tak o manžela ze dne na den, najednou jakoby umřel a já se obviňovala z toho, že je zavřený, litovala jsem ho a stále plakala. Děti se staraly o mě, objímaly mě a hladily. Bolest hlavy neustupovala a já myslela, že jsem na konci sil, že horší už to být nemůže. Najednou na všechno sama! Tolik placení, jsem bez práce, jak to všechno zvládnu? Tři děti, tři pejskové, obrovský dům!
Každý den se posouvám, pomohl mi můj nejstarší syn, který s námi sice nebydlí, ale zaplatil hypotéku a kamarád, co mi koupil uhlí. S dětmi zase žijeme skromně, ale žijeme. Přišlo ale zjištění, že můj úžasný manžel, který všechno uměl a zařídil, si vzal půjčku, mi přibylo starostí a s dětmi se potýkáme následkům nerozvážnosti Radima. Nabalují se nové starosti a manželova rodina mi začala vyhrožovat, že ublíží mým dětem, pokud budu kontaktovat svého muže, který denně píše z vězení, nechce se rozvést, pláče a prosí.
Rozvedu se, vím, že budoucnost spolu nemáme. Teprve teď si zpětně uvědomuji, kolik signálů přicházelo již před svatbou, byla jsem tak slepá, neviděla jsem je.
Je to již 44 dnů, co tu manžel není a já cítím smutek, stesk po něm, chtěla bych ho zpátky, ale normálního, aby mi věřil a nechal mi moji svobodu.
Je to 44 dnů a já se vracím do života, sama. Zase se usmívám, uvědomuji si, že smím sama na nákup, že se smím jít sama osprchovat, jet sama do školy. Stejně jako dalších 120 maminek.
Je mi krásně! Jsem zase volná a děti jsou šťastné, že se nemusí třást o mamku. Přesto mi uvnitř těla zůstalo jedno rozbolavělé srdíčko. Musím už jen doufat v to, že jednou bude můj muž vyléčený a šťastný s jinou ženou.
2,499 zobrazení celkem, 3 zobrazení dnes
