Je zvláštní sledovat, jak se během několika desetiletí změnil vztah mezi občanem a státem. Dříve rodiče přivedli dítě do školky, podepsali pár základních dokumentů a tím to končilo.
Dnes se po rodičích často požaduje zdravotní dokumentace, potvrzení o očkování, razítka a formuláře, jako by dítě nastupovalo do laboratoře s nejvyšším stupněm utajení.
Mnoho rodičů si proto klade jednoduchou otázku:
„Jak je možné, že školka nebo stát chce informace o zdravotním stavu dítěte, když existuje ochrana osobních údajů a lékařské tajemství?“
Právě zde vzniká střet dvou světů. Na jedné straně stojí zákony o ochraně veřejného zdraví, na druhé právo člověka na soukromí, svobodné rozhodování a ochranu citlivých údajů.
Zdravotní dokumentace přece není obyčejný papír. Jsou to jedny z nejcitlivějších údajů, které o člověku existují.
GDPR bylo veřejnosti prezentováno jako mocný štít proti neoprávněnému nakládání s osobními daty. Jenže v praxi mnoho lidí získává pocit, že jakmile přijde řeč na zdravotnictví nebo očkování, ochrana soukromí se náhle smrskne do velikosti poštovní známky.
Rodiče pak slyší věty typu:
„Takový je zákon.“
„Bez potvrzení dítě nevezmeme.“
„Musíte doložit očkování.“
A právě slovo „musíte“ je tím, co část společnosti dráždí nejvíce.
Mnozí lidé totiž namítají, že právo odmítnout lékařský zákrok nebo zdravotní úkon je základní součástí svobodné společnosti. Podle nich by stát neměl člověka tlačit nepřímo přes školky, školy nebo hrozbu vyloučení z kolektivu. Tvrdí, že svobodný souhlas přestává být svobodný ve chvíli, kdy je podmíněn sankcí nebo omezením běžného života.
Na druhé straně stát argumentuje ochranou veřejného zdraví a snahou zabránit šíření infekčních nemocí v dětských kolektivech. Česká legislativa proto u některých zařízení skutečně umožňuje požadovat potvrzení o splnění povinného očkování nebo o zdravotní způsobilosti dítěte. To ale automaticky neznamená, že rodiče nemají právo ptát se, jak jsou jejich data chráněna, kdo k nim má přístup a zda nejsou požadavky někdy přehnané.
A právě zde by měla probíhat normální demokratická debata. Ne nálepkování. Ne zesměšňování rodičů. Ne rozdělování společnosti na „zodpovědné“ a „nepřizpůsobivé“.
Protože ve chvíli, kdy se lidé začnou bát klást otázky kolem zdraví svých vlastních dětí, vzniká nebezpečné prostředí.
Společnost pak připomíná vlak, který se rozjel jedním směrem a nikoho nezajímá, zda všichni cestující skutečně chtěli nastoupit.
Otázka tedy nezní jen:
„Co dovoluje zákon?“
Ale také:
„Kolik osobní svobody jsme ochotni vyměnit za pocit bezpečí?“
465 zobrazení celkem, 465 zobrazení dnes
