Dnes žijeme s několika devastujícími nemocemi, které sem nepatří, jejichž původ neznáme a jejichž přítomnost považujeme za samozřejmou a nezpochybnitelnou. Žít bez nich je stav vitality, na který jsme už zcela zapomněli. Před lety 1860 byla cukrovka natolik vzácná, že jen pár doktorů vidělo více než jeden nebo dva případy za celý svůj život. I ta změnila svou podstatu: cukrovka bývala nemocí kostlivě hubených lidí. Obézní lidé na ni nikdy netrpěli. „Porucha úzkosti,“ zasahující šestinu lidstva, neexistovala před lety 1860, kdy telegrafní dráty poprvé omotaly Zemi. Do roku 1866 o ní v lékařské literatuře není jediná zmínka. Srdeční choroba byla v té době 25. nejčastější onemocnění, v pozadí za náhodným utonutím. Byla to nemoc kojenců a starých lidí. Pro kohokoliv jiného bylo nevídané, aby měl nemocné srdce. Chřipka v současné podobě byla vynalezena v roce 1889 spolu se střídavým proudem. Je neustále s námi, jako známý host – tak známý, že už jsme zapomněli, že tomu tak vždycky nebylo. Mnoho doktorů, které tato nemoc zasypala v roce 1889, ji nikdy dříve nevidělo. Rakovina byla také nesmírně vzácná. Dokonce ani kouření tabáku v době bez elektřiny nezpůsobovalo rakovinu plic.
Toto jsou civilizační nemoci, které jsme přenesli i na naše zvířecí a rostlinné sousedy, nemoci, se kterými žijeme, protože odmítáme považovat sílu, kterou jsme si osvojili, za takovou, jaká skutečně je. 60Hz proud v drátech naší domácnosti, nadzvukové frekvence v našich počítačích, rádiové vlny v našich televizích, a mikrovlny v našich mobilních telefonech jsou pouze rušením té neviditelné duhy, která koluje v našich žilách, a která nás drží naživu. My na to však zapomněli. Je čas, abychom si vzpomněli.
Jak se tedy z cukrovky stal jeden z největších zabijáků lidstva?
Cukrovka je Nemoc z Rádiových Vln. V roce 1917, byly rádiové vlny masivně zaváděny a zase stahovány z bojiště kvůli vojenským účelům. V té době se rádiové vlny připojily k rozvodným sítím jakožto hlavní zdroj elektromagnetického znečištění této planety. Jejich podíl neustále stoupal až do dnešní doby, kdy rádio, televize, radar, počítače, mobily, satelity a milióny vysílacích věží učinily rádiové vlny zdaleka tím nejdominantnějším zdrojem elektromagnetických polí, jež zalévají živé buňky. Účinky rádiových vln na hladinu cukru v krvi jsou extrémně dobře zdokumentovány. Žádný z těchto výzkumů však neproběhl ve Spojených Státech nebo Evropě. Západní lékařské kapacity mohly předstírat, že podobný výzkum neexistuje, poněvadž většina z něj je vydávána v češtině, polštině, ruštině a dalších slovanských jazycích s podivnými abecedami, a nebyla přeložena do známých jazyků.
Během Studené války, od konce 50. let až do let osmdesátých, Spojené Státy vyvíjely a stavěly prostřednictvím své armády, námořnictva a letectva neuvěřitelně silné stanice s radary předběžného varování, aby se ochránily před případným nukleárním útokem. Aby mohly chránit vzdušný prostor kolem Spojených Států, monitorovaly tyto stanice celé pobřeží a hranice s Mexikem a Kanadou. To znamenalo, že až několik mil široký pruh amerických hranic – a každý, kdo v něm žil – byl neustále bombardován rádiovými vlnami o síle, která neměla v lidské historii obdoby. Armádní autority musely zhodnotit všechny probíhající výzkumy zdravotních účinků takové radiace. V podstatě chtěli vědět, jaká je maximální hodnota radiace, jejímž účinkům mohou vystavit americký lid, aby jim to prošlo. A proto jednou z funkcí Služby pro Výzkum Společných Publikací, federální agentury založené během Studené války pro překlad zahraničních dokumentů, bylo přeložit do angličtiny některé ze sovětských a východoevropských výzkumů nemoci z rádiových vln. Jedním z nejkonzistentnějších laboratorních objevů v této literatuře je narušení metabolismu uhlohydrátů.
V pozdních 50. letech dala Maria Sadchiková v Moskvě test na toleranci glukózy 57 pracovníkům vystavených vlivu radiace UHF (ultra vysokých frekvencí). Většina z nich měla pozměněnou křivku cukru: jejich hladina cukru v krvi zůstávala abnormálně vysoká i více než dvě hodiny po orálně podané dávce glukózy. A druhá dávka, daná po jedné hodině, způsobila u některých pacientů druhý nárůst křivky, což naznačovalo nedostatek inzulinu.
V roce 1964 dal V. Bartoníček v Československu test na toleranci glukózy 27 pracovníkům vystavených vlivu centimetrových vln – tomu druhu vln, jejímž vlivům jsme dnes všichni silně vystaveni prostřednictvím bezdrátových telefonů, mobilních telefonů, a bezdrátových počítačů. Čtrnáct z těchto pracovníků bylo prediabetických, a čtyři měli cukr ve své moči. Tato práce byla shrnuta Christopherem Dodgem v hlášení, které připravil na Observatoři Námořnictva Spojených Států, a které přečetl na sympoziu konaném v roce 1969 v Richmondu ve Virginii.
V roce 1973 se Sadchiková zúčastnila sympozia o Biologických Účincích a Zdravotních Rizik Mikrovlnné Radiace konaného ve Varšavě. Mohla podat zprávu o pozorováních jejího týmu 1,180 pracovníků vystavených vlivu rádiových vln v průběhu dvaceti let, z nichž 150 z nich byla diagnostikována nemoc z rádiových vln. „Všechny klinické formy této nemoci,“ řekla, byly doprovázeny prediabetickými i diabetickými křivkami cukru v krvi. Eliška Klimková-Deutschová z Československa na stejném sympoziu oznámila zvýšenou hladinu cukru v krvi po „nočním půstu“ u celých tří čtvrtin všech jedinců vystavených vlivu centimetrových vln.
Tyto změny nastávají rychle. V. A. Syngajevskaja, pracující v Leningradu, už v roce 1962 vystavila králíky vlivům nízkých rádiových vln a zjistila, že hladina cukru v krvi těchto zvířat vzrostla o třetinu za méně než hodinu. Vasilij Belokritinskij, pracující v Kyjevě, oznámil, že množství cukru v moči bylo v přímém poměru s dávkou radiace a počtu vystavení zvířete jejím vlivům. Mikhail Navakatikian a Ljudmila Tomaševskaja v roce 1994 nahlásili, že hladiny inzulinu u krys vystavených vlivu pulzní radiace o síle 100 mikrowattů na čtverečný centimetr se snížily o 15 procent po pouhé půl hodině, a o 50 procent po dvanácti hodinách. Tuto míru vystavení lze porovnat s radiací, jíž je dnes vystaven člověk sedící přímo před bezdrátovým počítačem, a je znatelně menší než radiace, kterou lidský mozek dostává z mobilního telefonu.
Pokud veřejnost nebyla pobouřena v době, kdy většina těchto informací byla schována v cizích abecedách, teď už by pobouřena měla být, protože nyní už je možné přímo potvrdit míru, do jaké mobilní telefony narušují metabolismus glukózy lidských bytostí, a výsledky takových studií už vycházejí v angličtině. Finští výzkumníci oznámili v roce 2011 svá znepokojivá zjištění v Deníku Mozkového Toku Krve a Metabolismu. Když s pomocí pozitronové emisní tomografie (PET) oskenovali mozek, tak zjistili, že příjem glukózy v oblasti mozku hned vedle mobilního telefonu je značně snížen.
V roce 1997 se v USA, objevil prudký a náhlý nárůst případů cukrovky – 31 procent během jediného roku. Nikdo nebyl schopen vysvětlit proč. Byl to však rok, kdy telekomunikační průmysl ve Spojených státech masivně zavedl digitální mobilní telefony. První takové telefony se začaly prodávat v tuctech amerických měst během vánočních svátků toho roku.
Výstavba vysílacích věží začala v těchto městech už během roku 1996, ale rok 1997 byl tím rokem, kdy se prapory věží, které dříve byly pouze v metropolích, vydaly na pochod do venkovských krajin, aby si zabraly dříve panenské území. Byl to rok, kdy se mobilní telefony změnily z luxusu bohatých lidí na brzy-už-nezbytnost široké veřejnosti – rok, kdy se mikrovlnná radiace z věží a antén stala ve velké části Spojených Států neuniknutelnou.
Dnes je již situace mimo kontrolu. Centrum pro Kontrolu Nemocí odhaduje, že vedle 21 miliónů Američanů starších dvaceti let s diagnostikovanou cukrovkou má dalších 8 miliónů nediagnostikovanou cukrovku, a 86 miliónů má prediabetes. Sečtení těchto čísel poskytuje šokující statistiku, že 115 miliónů neboli více než polovina všech dospělých Američanů má ve své krvi zvýšenou hladinu cukru. Stejně jako cukrovka, i obezita následovala míru vystavení vlivu elektromagnetických polí.
Existuje způsob, jak zpomalit rychlost našeho žití: otrávením transportního řetězce elektronů. Jedním ze způsobů, jak toho docílit, je vystavit jej účinkům elektromagnetického pole. A už od 40. let devatenáctého století v postupném, ale zvyšujícím se tempu, zahlcujeme náš svět a veškerou biologii zhušťující se mlhou takovýchto polí, které vyvíjejí na elektrony v našich mitochondriích sílu a zpomalují je. Na rozdíl od omezení kalorií toto nevede k lepšímu zdraví. Způsobuje to, že naše buňky mají nedostatek nikoliv kalorií, ale kyslíku. Metabolismus v klidném stavu se nemění, ale maximální metabolismus ano. Žádná buňka – mozková, srdeční, ani svalová – nemůže pracovat na svůj plný výkon. Tam, kde omezení kalorií předchází vzniku rakoviny, cukrovky a srdeční choroby, elektromagnetická pole podporují vznik rakoviny, cukrovky a srdeční choroby.
Čtyři miliardy lidí totiž stále ještě mají pouze omezený nebo žádný přístup k internetu. A lék na tento nedostatek je nyní na dosah díky balónům, dronům, nebo satelitům z vesmíru. Lidstvo je nyní ochotné a schopné konečně naplnit původní slib telegrafu, který byl poprvé vyřčen před stoletím a půl. Čas i prostor jsou připraveny na své naprosté vymazání. Tento slib je však tím pravým Trojským koněm, který v sobě ukrývá netušenou hrozbu: vyhlazení či závažné zbídačení samotného života. Netušená je ta hrozba těmi, kdo ještě nevidí, co se děje!
Existenci elektřiny uznáváme pouze do té míry, že nám slouží; v každém dalším ohledu předstíráme, že neexistuje. Předstíráme, navzdory všem vědeckým důkazům, že existuje bezpečná úroveň vystavení jejím účinkům, a že když úřady nastaví bezpečnostní standardy dostatečně nízko, můžeme mít své radarové stanice, počítačové monitory a mobilní telefony, aniž bychom trpěli následky.
David Vrána, poslanec Občanského parlamentu
19,151 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
