Lidé mají nesmírnou touhu v něco věřit. Ve výhru ve sportce, v lepší zítřky, v lepší zaměstnání, v lepší život. Z tohoto důvodu si vyhledávají spasitele i proroky, uctívají a obdivují ty, kteří jim slibují to, po čem touží. Ti, kteří slibují si nasadí masku odborníka, řečníka, znalce (někdy i Fantomase), a pak stačí slíbit něco velkého, zásadního. Ale nesmí být postižitelní a konkrétní. Prohlašují hesla, nabádají k činům, které mají změnit hru. Jejich vystoupení se podobají úžasným uměleckým dílům, ale své triky a fígle si chrání pod rouškou toho jejich nejlepšího řešení (samozřejmě toho svého). Je to tak odedávna.
„Mladý muž jménem George Psalmanazar přicestoval z místa, jež bylo pro většinu Angličanů jen pohádkovou zemí – z ostrova Formosa – u čínského pobřeží. Oxfordská univerzita ho zaměstnala, aby tam učil svůj rodný jazyk (za pár let přeložil Bibli, napsal knihu o historii a zeměpisu ostrova). Bylo s ním zacházeno jako s oblíbenou hračkou a všude, kde byl zván, ho nechávali dlouze vyprávět o „jeho“ vlasti.
Když tento muž zemřel, zjistilo se, že ve skutečnosti je rodilý Francouz s bohatou představivostí. Všechny jeho příběhy, detaily jazyka, literatury, kultury – byly výmyslem, mystifikací.
Když tento muž pochopil, že Angličané o této zemi nic neví, vytvořil složitý a promyšlený příběh, který odpovídal jeho zájmu. Britská kultura mu nabídla znamenitou možnost využít fantazie místních k vlastnímu prospěchu.“
„Chceš-li zalhat tak, aby ti uvěřili, nevykládej nepravděpodobnou pravdu.“
(Japonský císař Tokugawa Iejasu – 17. století).
„Lidé jsou tak prostoduší, a tak otrocky závislí na svých každodenních potřebách, že prolhaný člověk vždy najde řadu takových, kdo jsou ochotni poddat se klamu.“ (Nicollo Machiavelli 1469-1527).
Svoboda, výběr nebo možnost vzbuzují v lidech velkou fantazii. Pokud máme možnost si vybrat, vždy si vybereme. Ale je otázka, zda ten výběr není zúžený na to, co chtějí spasitelé. Ve jménu alternativy a konečné změny se jeví tento kousek svobody jako něco úžasného, nového, ale mnohdy si nevšimneme, že nám vnucují ti „řečníci“ svou vůli. Pak ptáček do té klece vejde sám, neboť krmítko je bezedné, a tak pohodlné. Pak ta klec zavře svá dvířka. Možná je to bezpečí, možná právě otroctví.
A proč to píšu? Protože ta dnešní doba slibuje ústy svých spasitelů, hráčů, divadelníků, herců – to, po čem lidé touží. Po svobodě, po hezkém žití, po konečném klidném bytí. Proto je tolik „myslitelů“, hráčů, spasitelů, odborníků i těch, kteří si svou masku dobře nasadili, aby zahráli svou roli v tom globálním divadelním chrámu. Malé straničky, alternativy i jednotlivci mají za úkol lidem toto vše nabídnout. Pak se ztratí jako ten Psalmanazar a lidem se odkryje jen lež a žal.
Nemá ta dnešní doba podobné scénáře a hry?
Nenechme se zlákat příslibem pohádkové země (Trojmoří, Východoevropské unie) a zkusme sami vytvořit tu suverénní a reálnou vlastní zem.
A taky náš Občanský parlament.
Hana Wilczková
Předseda Komory moravské
17,699 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
