VLASTNOSTI PENĚZ A JEJICH ÚLOHA
Peníze nás provázejí každý den – v podobě mincí, bankovek i těch, které zůstávají virtuálně na jakémsi úložišti.
Peníze jsou prostředkem směny (viz I. Kapitola), je zúčtovací jednotkou – tedy nástrojem, na který lze převést odlišené statky – surovinové zdroje, lidskou práci, kapitálové zdroje. Tak peníze usnadňují život na trhu a zároveň mohou sloužit jako ekonomická „kalkulace“. Bez toho by nemohl žádný účastník obchodu určit hodnotu statku a rozpoznat, zda lze na trhu prodávat se ziskem.
O vlastnosti udržet a uchovat hodnotu směny na dobu neurčitou, tedy na dobu, kdy budu potřebovat vyměnit své statky za statky jiné, nelze pochybovat. Je faktem, že peníze vždy nemusí být tím nejvýhodnějších uchovatelem hodnoty, ale lze ji mít i v jiné podobě – jde však vždy o to, jak můžeme reagovat na nepředpokládané situace a tudíž jak jsou peníze likviditní. Z mého pohledu jsou peníze rychlým nástrojem likvidity – tedy vyřešení situace, kdy dochází k okamžité směně našeho „dluhu“ za naší „svobodu – bez dluhu.
Je však jasné, že peníze mají v té své hodnotové veličině svou podobu – mince a bankovky, tak je známe ze života.
Co jsou však mince, jakou mají směnnou hodnotu a proč vlastně byly vytvořeny bankovky?
Mince – byly vyrobeny z drahých kovů a představovaly hodnotu, za kterou jsme mohli směnit statek – každá mince měla svou váhu, svou hodnotu dle toho, kolik cenného kovu obsahovala. Z historického hlediska ražbu mincí se panovníci a následně vlády snažili monopolizovat, vyrábět mince z drahých kovů bylo možné pouze na zvláštní povolení a toto právo se soustředilo do rukou „státní“ instituce. Tento monopol měl právo mince vydávat a hlavně stanovovat směnné kurzy. Mince tak dostávaly různou hodnotu – zvláště pak dle hmotnosti a kovu, z kterého byly vyrobeny. Z velkých mincí se stávaly i mince drobné, které měly menší hodnotu a dokázaly směnit i drobnější statek. Zlaté a stříbrné mince se označovaly také jako kurentní mince – tedy mince s hodnotou.
Poznenáhlu vládci přišli na myšlenku, že by mohli zavádět mince s nižší hodnotou, než jakou by představovaly – byly to Tzv. drobné mince. Byly to tzv. úvěrové peníze, protože jejich prostřednictvím lidé panovníkovi (státu) poskytovali jakýsi úvěr.
Používání mincí z drahých kovů se průběhu věků stalo neefektivní – zvláště pak pro svou manipulaci s většími částkami, rychle se opotřebovávaly a tím se snižovala jejich hmotnost. Úschova takových mincí byla i náročná na bezpečnost, a tak bylo nutné vymyslet způsob, jak tyto parametry nebezpečnosti, opotřebení a hmotnosti vyloučit. Vznikaly úschovny mincí (předchůdci dnešních bank), takže za uschování mincí dostávali uschovatelé potvrzení – „papírovou bankovku“. Tato „bankovka“ zaručovala, že hodnota stejných peněz bude vydána na „druhém“ konci obchodního místa. (proto se tyto peníze nepůjčovaly). Zde se pak zrodil nápad na bankovky (pojem papírové peníze je v tomto případě nesprávný).
Ve skutečnosti bankovka není peníz, nebo nemá vlastní hodnotu, je to pouze závazek nebo příslib peněz. (podobným případem je i systém peněžních poukázek). Jednoduše lze tento systém bankovek vidět jako potvrzení pro vyzvednutí stejných peněz, které jsem si uložil v jiném místě úschovny. Tyto úschovny sloužily jako bezpečná úložiště drahých kovů (zlata), každá „bankovka“ musela být na požádání vyplacena v kovu, peníze tedy byly 100 % kryté zlatem. Uložením peněz do banky se množství peněz nezměnilo. Podstatou tohoto uložení peněz je, že nedocházelo ke změně vlastnického práva k uložené věci, jedná se o službu, za kterou úložitel platí.
V minulosti neexistoval žádný emisní monopol centrální banky, bankovní systém byl pouze jednostupňový. Nabízí se tedy otázka, kdy vznikly banky jak vlastně fungovaly. Národem bankovek byl zároveň i okamžikem, kdy vznikají banky. Bankovky do roku 1914 v USA se jmenovaly gold certificates, tedy zlaté certifikáty. Např. na 50ti dolarové stvrzence byl nápis: 50 Dollars in Gold Coin – platba na požádání držiteli. Tomu, kdo předložil tento příslib (a to v časově neomezené lhůtě), tak mu bylo vyplaceno 50 dolarů ve zlatě.
Po druhé světové válce se lístky ze dne na den proměnily přímo v peníze, a to tak, že se změnil nápis – bez jakéhokoliv vysvětlení: Zákonné platidlo pro všechny dluhy, veřejné i soukromé.“
Z toho vyplývá, že dnes už neplatíme zlatem, ale dluhy.
Tak jak to vlastně s těmi bankami je, kdo vlastní naše dluhy, jsou banky skutečnými „úložišti“ našich nároků na vyplacení drahých kovů?
Na to, jak by měla fungovat banka, se podíváme příště.
Hana Wilczková, předseda Komory moravské
21,112 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
