Švejk – satira, humor, pikaro
Válka je vůl, válka je blbec.
Jsou seriály a filmy, které si svým obsahem tak trochu protiřečí. Jemnou satirou zavádějí diváka do děje, který je sice humorný, má „šťávu“, ale v pozadí něčeho, co je zkrátka zlo. Zlo jako válka.
Takovým českým fenoménem je série filmových zpracování Švejka – na první pohled hlupáka a tak trochu rebela v řadách bitevních. Humorem je doprovázeno celé dění 1. světové války, které ve své realitě nebylo humorné.
„V letech 1914 až 1918 bylo mobilizováno přes 60 milionů vojáků z nichž 9,5 milionu během konfliktu padlo. Miliony civilistů navíc zemřely přímo v důsledku vojenských operací, při masakrech, pogromech, při genocidě Arménů nebo kvůli hladu a vyčerpání, rozšířeným nemocem a při pandemii španělské chřipky.“
(zdroj: Wikipedie) – dobré je přečíst si ti tam celý text tomu věnovaný.
M*A*S*H (Mobile Army Surgical Hospital)
je americký seriál, běží i v našich médiích, je založen na poloautobiografické fikci Richarda Hookera. Série zobrazuje skupinu fiktivních postav, které sloužily ve fiktivní „4077th Mobile Army Surgical Hospotal (M*A*S*H)“ během korejské války, volně založené na historické jednotce 8055th MASH.
Téměř všechny verze seriálu zapadají do žánru černé komedie, hlavními postavami byli lékaři zdravotní sestry a lékařská praxe byla v centru událostí. Aby se však zmírnil tlak služby v polní nemocnici blízko fronty a doprovodné hrůzy války, personál se mimo službu zapojuje do humorných scének, lehkovážnosti a malicherné rivality.
„V ostrém kontrastu s posláním bojových sil je zdravotnický sbor americké armády odhodlán poskytovat pomoc a útěchu zraněným: zraněným vojákům, civilistům a někdy i nepřátelskému personálu. Neexistují žádné medaile, žádná sláva a hrdinství se měří krví, potem a slzami.
Když 25. června 1950 vypukla v Koreji válka, bylo na celém velitelství Dálného východu jen dvě stě lékařů. Aby zajistil bojové zdravotnické služby, Kongres rychle schválil zákon o lékařích, který vyžaduje, aby se všichni lékaři mladší padesáti jedna let zaregistrovali k vojenské službě. Výsledkem bylo, že devadesát procent všech personálních lékařů v Koreji byli odvedenci, kteří projevovali uvolněnější postoj k armádním pravidlům, předpisům a disciplíně. Současně armáda schválila nové lékařské postupy a nasadila průkopnické metody pro přepravu a léčbu zraněných, čímž účinně přetvořila bojovou péči.“
A jak to skutečně bylo?
„Přibližně 3 miliony lidí zemřely v korejské válce, z nichž většina byli civilisté, což z ní činí možná nejsmrtelnější konflikt v éře studené války. Samuel S. Kim uvádí korejskou válku jako nejsmrtelnější konflikt ve východní Asii – sama o sobě region nejvíce postižený ozbrojeným konfliktem souvisejícím se studenou válkou – od roku 1945 do roku 1994, s 3 miliony mrtvých, což je více než vietnamská válka a čínská občanská válka ve stejném období. Procento civilních obětí v Koreji bylo vyšší než ve druhé světové válce nebo ve vietnamské válce, přičemž Cumings odhaduje civilní oběti na 2 miliony a Lewy odhaduje civilní úmrtí v rozmezí 2 až 3 miliony.“
Zdroj: Wikipedie – výňatek z velkolepého textu
A co dnes a co pak?
Dnešní mladá generace si neumí představit, že by měla jít do války – mobilizace, každodenní výcvik a tvrdá realita.
I ti, kteří si na vojáky hrají, ať už na tom svém vymakaném PC nebo v lese za stromem kryti, nemají potuchy, jak takový boj vypadá. No – přiznám se, nevím to ani já:
Z vyprávění mé babičky vím, že nemusím být přímo na bojišti, ale stačí, když zahoukají sirény a vy musíte seběhnout do sklepa – bez přípravy, bez váhání – vzít do náruče své dítě a zapomenout na vše, co jste doposud žili. Protože nevíte, zda se z toho sklepa vrátíte.
A mobilizace?
prý nehrozí a strašíme. Jenže to prý tenkrát bylo podobné. A pak to přišlo. Narukovat ze dne na den. A ten, kdo neuposlechnul, byl zatčen. Tátové od rodiny, mladí i staří, oblékli ten mundr pravý. Bez debat a námitek šli pro německého vůdce zabíjet. (To z vyprávění mé babičky – narozena 1921 – mobilizační ročník). Ženy šly do továren válečných, muži na to bojiště.
A vlastně nemusíme chodit daleko do historie, protože i nedávná tu je – Jugoslávie. Pamatuji si jasně a zřetelně, jak kamarádka mi odtud psala, jak hrozná a děsivá je ta válečná vřava. Ta si nikoho nevybírá – děti, matky, staří a umírá celá rodina.
Možná vás straším, možná je to jen určitý typ psychologie, ale válečnou realitu si nikdo neumí představit, ať už jste mladý muž, žena či stařík. Nikdo si nepřeje tu válku celosvětovou – protože válka je blbec a válka je zlo.
Hana Wilczková
Poslanec Občanského parlamentu
8,135 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
