Tak máme ten slavný svátek. V kalendáři je označen jako Den vzniku samostatného Československého státu. Ráda bych trochu přispěla k té oslavě mým osobním zamyšlením – nejen nad tímto svátkem, ale tak nějak obecně, v duchu nadcházející nové volby prezidenta, současného dění ve společnosti. Pokud snad historické prameny hovoří jinak či někdo má jiný názor, neberte to moje zamyšlení jako dogma či jednu pravdu. Čerpám ze svého školního života, z hodin dějepisu, z informací, které mám ze svého života (byla jsem při tom) a pak ty historické prameny, které jsem si vyzdrojovala. Některé údaje a události jako by putovaly stoletím s tím, že se zopakují pro další generaci, aby jsme nezapomněli na to, že Češi, Moravané, Slezané a Slováci jsou národem hrdým a vybojovaná samostatnost i nadále zůstane společně se suverénním státem Česká republika. A možná, že někteří se zamyslí i nad tím, jak je ta svoboda samostatnost a suverenita křehká věc. Starším připomene, mladé možná překvapí.
ZAČNU TEDY ÚPLNĚ OD ZAČÁTKU.
Když si uvědomíme, že 23.7. 1914 byl dnem vypuknutí 1. světové války (Rakousko-Uhersko vypovědělo válku Srbsku, jehož vládu obvinilo ze zosnování sarajevského atentátu), tak je možné, že ke vzniku Československa by patrně v roce 1918 nedošlo. To je historický fakt a parametr, který vedl k cestě samostatnosti Čechů a Slováků. Stalo se to v okamžiku porážky Rakouska – Uherska, které žádalo své protivníky o mír.
28. října 1918 se po desáté hodině dopoledne na Václavském náměstí začaly shromažďovat obrovské davy lidí, oslavující nejen konec války, ale i konec Rakouska – Uherska. Tak byla zahájena národní revoluce, která během několika následujících dní smetla vládnoucí monarchistický režim a nastolila samostatný Československý stát. Z historických záznamů je však jasné, že již 14.10.1918 se uskutečnily mohutné demonstrace stávkujícího dělnictva a studentstva. V Praze v jejich čel stála tzv. Socialistická rada, která byla tvořena zástupci dělníků i některých levicových poslanců.
Samostatnost Československa nebyla vždy tak pevná. Ostatně je dnes na pořadu otázka – Slavíme Den samostatnosti Československého státu, ale opravdu je tady ten Československý a je opravdu samostatný?
Dle historických pramenů České království bylo nejen součástí habsburské monarchie, ale v předchozích staletích také Svaté říše římské. Skutečně samostatný stát vznikl teprve v roce 1918, jenže to dle některých politických novinářů a evidentně není ten samý, o jehož „obnově“ se mluví v názvu státu Česká republika.
Nejprve ztratil Československý stát bez boje části svého území po Mnichovské dohodě z roku 1938, aby pak zanikl v březnu 1939 po německé okupaci. Z Čech a Moravy se stal protektorát nacistického Německa. „Samostatným“ státem, se sice stalo Slovensko, ale byl to jen vazal nacistického Německa.
Československo bylo formálně obnoveno v roce 1945, ale o svoji samostatnost fakticky opět přišlo po komunistickém puči v roce 1948, který jen stvrdil už na Jaltské konferenci dohodnutou příslušnost Československa k sovětské sféře vlivu. Více než čtyři dekády vládla v zemi komunistická strana, která byla jen prodlouženou rukou Moskvy. Když se uvnitř strany probudil v roce 1968 k životu reformní proud, vše skončilo sovětskou okupací (zde těžko asi rozebírat historické události z pohledu tenkrát 4letého dítěte), nicméně jsou tyto události předkládány jako faktická nesamostatnost Československa, a to díky „dočasným“ umístěním sovětských vojsk na našem území.
Rok 1989 v Československu je deklarován jako obnovení samostatnosti, ale je otázka, zda celá ta Sametová revoluce nebyla jen krokem k dalšímu ovlivňování Československa. Osobně jsem na tenkrát „sametové“ demonstraci na Letné nebyla, ale zdálo se mi hodně podivné, že tak lehce lze překlopit totalitu ve svobodu. No události nenechaly na sobe dlouho čekat. Rozpory mezi českou částí a Slovenskem politici nedokázali řešit demokratickou domluvou a ani udržet celý proces odluky v rámci předepsaných demokratických procedur, jako bylo kupříkladu uspořádání referenda. Pamatuji si na 1. leden 1993, kdy tenkrát pan Klaus s radostí oznamoval vznik dvou státu – České republiky a Slovenské republiky.
Československý stát se tak 1. ledna 1993 definitivně rozpadl. A tak mě napadá, kdy vlastně skončila ta Československá republika, za kterou naší dědové bojovali a historicky český národ osamostatnili? Máme si vzít poučení z těch historických událostí a nenechat svůj stát dále rozkrádat a do spárů Evropské unie posílat?
Pokud budeme opravdu chtít slavit samostatnost, bude věcí občanů, aby se zapojili do její obnovy sami za sebe. Čeká nás volba prezidenta a je evidentní, jak to s těmi kandidáty je. Určitě ani jeden nemá ty správné atributy pro české občany: být český, pronárodní, nezkorumpovaný. Nikdo asi není čistý jako „lilie“, ale proč by nemohl být třeba obyčejný občan v roli prezidentské? Pak by i ta samostatnost a suverenita nebyla jen prázdným slovem, ale naplněným obsahem a skutkem.
Hana Wilczková
Poslanec Občanského parlamentu
7,276 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
