Pamatuji si dobu, kdy bylo normální pozdravit, pustit sednout starší lidi, podržet dveře, scházet se více s lidmi a komunikovat více s lidmi než s technikou.
V současnosti mi připadá, že by snad lidi museli nabourat svůj stereotyp, svoji „komfortní zónu“, kdyby se měli k sobě chovat s úctou a hezky. Jistěže to neplatí o všech.
Někde jsem četla (takové ty článečky v časopisech), jak se může zrcadlit chování jedince na ostatní. Například, když se na lidi usmíváte, tak i ti „zamračenci“ se začnou usmívat také. Rozhodla jsem se to vyzkoušet. Cestou do práce jsem vykouzlila sympatický úsměv (dle mého názoru) a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Několik kolemjdoucích se otočilo, někteří se opravdu ze zamračenosti pousmáli. Jednomu pánovi to nedalo a zeptal se, zda a odkud se známe.
Nastoupila jsem do tramvaje, kde jsem hlasitě a s úsměvem pozdravila a chtěla se jít posadit. Ovšem všichni cestující si začali chystat měsíční průkazky, jízdenky a ukazovali mi je. Asi si mysleli, že jsem revizor. Prošla jsem vozem a „kontrolovala“, všem jsem poděkovala a dalšími dveřmi na další zastávce jsem urychleně vystoupila, aby po mě někdo nechtěl třeba revizorskou legitimaci nebo, nedej bože, by fakt jízdenku neměl a já bych musela vypisovat pokutu.
Jistěže jsem do práce přijela pozdě a mé pravdivé vysvětlení vůbec neakceptovali. Měla jsem z toho i tak dobrý pocit. Kdybychom se na sebe více upřímně usmívali, nebylo by to vůbec špatné.
Michaela Šteinerová Oczková, poslanec Občanského parlamentu
13.9.2022
6,856 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
