Uroboros je starodávný symbol zobrazující hada nebo draka požírajícího svůj vlastní ocas. Už ve starověkém Egyptě byl znám tento symbol, který představuje cyklickou podstatu věcí, nekonečný návrat od konce k začátku, sebezničení a sebeobnovu.
Před více než třiceti lety jsme se „osvobodili“ z područí totality a nyní se opět bezhlavě vrháme do víru toho, co historicky odsuzujeme. Ani za několik tisíciletí není lidstvo na takové úrovni myšlení, aby se dokázalo vymanit z tohoto začarovaného kruhu neustálého opakování svých vlastních chyb a omylů. Nejméně uvěřitelné je to, že ti, co bojovali proti totalitě, ji dnes (i když mnohdy nevědomě) podporují. Jeden můj známý při jednom dialogu prohlásil, že deset milionů obyvatel je celosvětově pod úrovní statistické chyby a tím spadneme buď pod východ, nebo pod západ. Tím vlastně nepřímo připouští totalitní nadvládu dvou velmocí. Navíc připouští existenci globalizace, se kterou se vlastně nedá nic dělat a radši se nechá ovládat totalitou západní, než východní.
A je to opět dokolečka dokola. Stejně jako po roce 1918, tak i po roce 1990, jsme si chvilku užívali nějaké rádoby svobody a znovu se ženeme do područí nějakého globalizátora. A stejně jako před sedmdesáti lety, tak i dnes to začíná pozvolným přetvářením myšlení lidí. Koho by po roce 90 napadlo, že se po třiceti letech opět rozjede vlna udávání a provokací, stejně jako tomu bylo v tehdy uplynulých 45 letech? Nová generace na tato upozornění nereaguje, protože byla tímto režimem vychována a ta starší z větší části již rezignuje.
Pravdou je, že spousta lidí nechce vidět co se ve skutečnosti kolem nich děje. Budou donekonečna omlouvat všechna protiústavní opatření kovidfašismu, budou nadále vyzbrojovat válku pod záštitou humanitární pomoci a tleskat všemu, co naše vlády, které již dávno nepracují pro naše blaho, udělají.
Mnoho lidí sice vidí, že je vše špatně, ale sami nechtějí udělat nic. Slyšel jsem již spoustu argumentů stylu – musím se starat o svůj dům, nechci přijít o práci, budu něco dělat možná později, protože teď toho mám až nad hlavu a podobně. Tyhle argumenty mi až moc připomínají výmluvy těch, co očekávají zázraky nějakého spasitele a sami se nechtějí zbavit pohodlí svého vlastního života. Vždyť vždy, když dochází k mobilizaci, nikoho tyto argumenty nezajímají a každý musí narukovat. Není vyjímkou ani poskytnutí vlastního majetku.
To, že jsme opravdu v situaci, kdy se musíme za svá práva a svobody postavit sami, je mnohým rovněž jasné. Slýchám od spousty lidí „co si sami neuděláme, to mít nebudem“. Ale to bohužel nezahrnuje lajkování na psychiatrické léčebně facebook, ani chození na nic neřešící demonstrace a provolávání „držíme palce, ať vám to vyjde“ nebo „děkujeme za to, co pro nás děláte“. Tím se tato skupina řadí ke skupině předchozí. Nikdo, opravdu nikdo pro nás nic jen tak neudělá. Žádná demonstrace není zadarmo a každý by se měl zajímat o to, odkud se tyto nezbytné finance berou. Nechce se mi věřit, že by vše financoval nějaký miliardář s mesiášským komplexem.
Vyřazovacím způsobem musíme nezbytně dojít k tomu, že řešení je jen na nás. Je zapotřebí uvědomit si, že pro budoucnost a nejen naši, se musíme, alespoň dočasně, vzdát svého „pohodlí“ a aktivně se zapojit k budování této budoucnosti. Slova „nemám čas“ jsou naprosto bezpředmětná. Nikdy nebude na všechno čas. Každý si musí uvědomit, že to, co se „uvaří“ v nejbližších měsících, to bude naše budoucnost a je opravdu jen na nás, jak se k tomu jednotlivě postavíme. Jsme schopni zlomit kletbu stále se opakující historie?
K VÍTĚZSTVÍ ZLA STAČÍ, KDYŽ DOBŘÍ LIDÉ BUDOU SEDĚT SE ZALOŽENÝMA RUKAMA. EDMUND BURKE
Václav Roy Michna, poslanec Občanského parlamentu
27.7.2022
24,104 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
