Na jednom kopci žilo několik opičích rodin. Jednoho studeného, zamlženého dne jim bylo zima a byly by si rády rozdělaly oheň, jak to vídaly u pastevců. Ale nevěděly jak.
Když tak přemýšlel, spatřil pojednou jeden opičák, jak v křoví poletuje svatojánská muška a jak svítí. ,,Už to mám!“ vykřikl. Vyskočil, hnal se za muškou a lapil ji. Přinesl ji v hrsti opicím.
,,Tak!“ řekl. Opice nanosily na svatojánskou mušku roští, všechny si klekly okolo, shrbily se k zemi a foukaly, až se jim nadýmaly tváře.
Nedaleko na stromě seděl pták. Když viděl jejich nesmyslné počínání, křičel na ně: ,,Nepachtěte se, vždyť to není jiskra!“ Volal to několikrát. Ale opice ho ani neposlouchaly. Jen dmychaly. Konečně se pták na ten nerozum už nemohl dívat, přeletěl na strom nad hromadou roští a neustával na ně volat:
,,Tak se, ke všem čertům, podívejte blíž! Není to oharek! Je to svatojánská muška! Ušetřete si zbytečnou práci!“
Šel kolem nějaký člověk. Když uviděl hloupou námahu opic a marné úsilí ptáka, řekl mu: ,,Nech je, ty nepřesvědčíš. Když si takový opičák vezme něco do hlavy, ani pánbůh jim to nevymluví.“
Ale pták si myslil, že člověk mluví jen z nenávisti, protože opice je výsměch na lidskou podobu, a nevěřil mu. Slétl s větve až k domělému ohništi, a protože nemohl snést, aby někdo pokládal za světlo něco, co světlem není, chtěl opice poučovat.
,,Tak se přesvěčte a sáhněte si na to! Vždyť to nepálí! A má to nožičky a hlavičku a . . .“
Ale jeden opičák se po něm ohnal rukou, a pták klesl mrtev na zem.
Opice si toho nevšimly. Jen foukaly.
Kdybys za pravdu i život dal, tupec svou mlít bude dál.
Z knihy I. Olbrachta, O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách přenesla Mariana Velčovská
8,209 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
