Jedna volavka zestárla a nebyla už dosti hybná, aby si mohla nalapati tolik ryb, kolik potřebovala k nasycení. Stávala hladová u rybníka a usilovně přemýšlela, jak by se dal nahradit nedostatek sil chytrostí. A opravdu na něco přišla.
Dobrý může být i hlad: někdy přijde na nápad.
A jak tak stála na jednom stojáku na kraji rákosí a uvažovala, přilezl z hlubiny na mělkou vodu rak. ,,Jakže“, řekl jí, ,,ty, pták, jemuž je otevřen celý svět, máš také nějaké starosti?“
,,Vy, kteří jste stále dole,“ odpověděla volavka, ,,máte o nás, kdož máme křídla, vůbec divné představy, domníváte se, že žijeme v samé radosti a radovánkách.
,Ta si lítá,´myslí si na zemi, nikdo se však neptá, jak je mi.
Na stará kolena mi hrozí bída. A právě starci, jenž už nemá naděje, že se mu vrátí síly, je žebrácká hůl nejtěžší, a dvojnásob tomu, kdo pamatuje lepší časy. Už mi nezbývá, než čekat na smrt osvoboditelku,“
,,Copak, copak?“ zahýbal rak pravým knírem, ,,vždyť tady na rybníku tvé řemeslo vždycky kvetlo?“
,,Kvetlo, kvetlo,“ vzdychla volavka, ,,ale už nepokvete. Právě tudy šli tři rybáři, vykládali si, který rybník už vylovili, dívali se na tenhle, říkali, že je v něm mnoho ryb a že jej přijdou vylovit co nejdříve. Co pak bude se mnou se starcem?“
,,A jejej?“ podivil se ráček té novině, klepl ocasem a sjel pozadu z mělké vody do hloubky. Neboť tuhle zprávu bylo potřeba rybám oznámit co nejrychleji.
Mezi rybami nastalo velké zděšení. Dobře věděly, co jsou to rybáři a proč loví ryby. Spluly se u prostřední zelené peřky ve valný sněm, velké, menší, dravé, pokojné, a bylo jich tolik, že jim bezmála ani voda nestačila, takže hřbetní ploutve vyplavaly nad hladinu, a jak sem kvapily stále nové a nové, voda okolo se čeřila jako při velkém větru. Sněmovaly, radily se, ale rady nevymyslely žádné. Kormě jediné, ale ta nestála za mnoho: prosit o radu volavku. Je to sice zoufalé obracet se v hodině úzkosti na úhlavního nepřítele, ale volavka byla jejich jediným známým a na zachování ryb na živu jí musí také záležet, neboť se jimi také živí. Vyslali k volavce poselstvo, aby jí oznámilo nešťastnou novinu a požádalo ji o pomoc. Ryby totiž už zapomněly, že zpráva o rybářích pochází od ní, neboť jak pověst letěla v rybníku od tlamičky k tlamičce, nikdo se v tom zmatku a poplašenosti nestaral o její původ.
Ráno zkus lež do oběhu dáti, navečer se k tobě jako pravda vrátí.
,,Vznešená paní a naše dobrodějko,“ mluvilo poselstvo, ,,přicházíme ti oznámit smutnou novinu: dnes si rybník prohlíželo tři sta rybářů, usnesli se, že jej zítra ráno vyloví, a říkali, že v něm nenechají ani okounka, ani ráčka. Naše životy a tvoje živobytí jsou ohroženy, a proto ti přicházíme nabídnout spojenectví proti rabářské hamižnosti a prosit tě, abys nám poradila a vzala nás v ochranu.“
Volavka odpověděla: ,,Ano tu zprávu jsem také dostala. Je pravdivá, jen doba nesouhlasí. Zítra rybník ještě lovit nebudou, jak můžete poznat z toho, že jej dosud nevypouštějí. Poskytli nám tedy trochu času. Mýlíte se také v tom, že by bylo nějak ohroženo moje živobytí, mohu přece snadno odletět k jinému rybníku a provozovat své řemeslo tam. Ani vaše spojenectví nemá pro mne ceny, neboť proti rybářům jste příliš sláby. Ale těší mne, že jste konečně uznaly mou lásku k vám. Nejsem toliko vaše paní, ale také starostlivá přítelkyně a ochránkyně vaší vlasti. A proto vám nejen poradím, nýbrž i pomohu. Přenesu vás do jiného rybníka. Nebojte se, ta nepříjemnost bude jen krátká, kromě toho užijete krásné cesty vzduchem a budete se dívat, jak zezdola budou křičet staří, děti: ,Světe, zboř se! Kapr letí.´ A vy kabrňáci s vysokými hřbety zarostlými tukem, budete moci ještě svému prapravnučímu potěru vykládat: ,Ač jsem kapr, jako pták vzlétl jsem až do oblak.´“
Ryby byly nadšeny, neboť už se skoro vzdaly naděje, že by byla pro ně ještě možná záchrana. Vířily radostně předními ploutvemi, pohybovaly žábrami a špulily huby, jako by z vděčnosti chtěly volavce líbat stojáky. To se stává, že slabí líbají spár tomu, kdo je chce zničit.
,,Ano, ano, zachraň nás, dobrodějko,“ volaly, ,,podřídíme se ve všem tvým pokynům!“
Tak se volavka několikrát denně stavěla na mělčině u rákosí a tam se kolem ní mačkaly ryby, odstrkujíce se, derouce se dopředu a závidíce jedna druhé, neboť se nemohly dočkat, aby užuž byly z nebezpečného rybníka. Ale volavka si vybírala jen ty nejtučnější a největší, poučujíc ostatní, ty že se musí přepravit nejdříve, dokud je při silách. A rozumí se, že je do žádného rybníka nenosila, nýbrž na pahorek poněkud stranou, kde je požírala.
Jednoho dne přilezl k volavce také rak a zamlaštěl: ,,Vzpoměň si na starého známého a vezmi mě také s sebou!“ Volavka se na něho shora podívala. Bylo to příliš malé sousto. Ale ryb už byla plná, už zase zesílila, tloustla dokonce, a napadlo jí, že by byl kousek sladkého račího masa před obědem dobrý. ,,Pojď tedy!“ řekla. Vzala ho do zobáku a odletěla s ním. Ale když byli vysoko nad krajinou a rak se zvědavě rozhlížel, viděl, že široko daleko žádný rybník není, a z povzdálí zahlédl pahorek plný oklovaných rybích koster. Rázem pochopil celý podvod a na čem je. Leknutím a hněvem se až zapotil. Ale umínil si, že svůj život tak lehce nedá.
Muž, když nezbývá leč na smrt jít, zkusí také vraha s sebou vzít.
,Ať umřu alespoň zmužile!´ pomyslil si a nůžkami klepet sevřel volavčin tenký krk a stiskl. Tiskl a tiskl, volavka prováděla ve vzduchu podivné přemety, tloukla divoce křídly a nakonec spadli oba na břeh potoka. Volavka mrtvá, rak živý. Mrskl ocáskem, až to luplo, zamlaštěl si a sklouzl pozadu do vody. A potokem se dostal až do rybníka. Tam všechno vypověděl a byl až do smrti oslavován jako osvoboditel od lupičské volavky, která lží poplašila lehkověrné ryby tak, že je mohla potom klidně požírat.
Mariana Velčevská přenesla z knihy I.Olbracht: O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách
4.3. 2022
17,531 zobrazení celkem, 2 zobrazení dnes
