Zdá se, že Eurouniatům, česky řečeno, «leze z tlustých do tenkých». Šéf Elysejského paláce Emanuel Macron ohlásil v pondělí 27. srpna nové úsilí jeho strany při prosazování Evropského obranného plánu. Evropa už prý nemůže důvěřovat USA při zajištění vlastní bezpečnosti.
Během setkání se zástupci diplomatického sboru Macron zdůraznil, že by se Evropa neměla «tak mnoho» spoléhat na Spojené státy v otázkách zajištění vlastní obrany a bezpečnosti. Z francouzského hlavního města o tom informovala tisková agentura Associated Press.
«Evropa už nemůže důvěřovat USA v otázce zajištění vlastní bezpečnosti. To záleží na nás – zvýšit naši odpovědnost a záruky bezpečnosti, což znamená i otázku evropské suverenity», zdůraznil prezident Francie.
Podle slov vrchního správce Elysejského paláce, měly by se evropské země samy začít zabývat vlastní bezpečností, k čemuž je nutné přizvat i Rusko. «Jsem pro to, abychom zahájili široké projednávání těchto otázek s našimi partnery v nejširším smyslu toho slova, a tudíž i s Ruskem», prohlásil Macron.
Od svého zvolení v květnu 2017, začal novopečený prezident prosazovat myšlenku prohloubení integrace evropských zemí ve vojenské sféře. V listopadu se 23 členské státy z 28 účastníků Unie podepsaly pod dokumentem, spouštějícím proces s názvem «Stálá strukturovaná spolupráce», v otázkách bezpečnosti a obrany (Permanent Structured Cooperation, PESCO)
Důvodů pro taková «smělá» prohlášení mamánka Makrona může být hned několik.
Jedním z nich je skutečnost, že americký protiraketový a protijaderný deštník, pod nímž měly žít země NATO od II. světové války, ve světle nových ruských zbraní už tak bezpečný není, jak by se zdálo, a hlavně chtělo.
Druhým faktorem je vývoj situace v Sýrii, kde se Američané chystají na konflikt s prezidentem Asadem, čímž by ovšem tentokrát zároveň vstoupili do otevřeného konfliktu s Ruskem a Íránem. No a není třeba být zrovna Nostradamem, aby byl jasný výsledek podobného hochštaplerství. Jenže – USA jsou doslova «za vodou», zatímco případné spuštění i malé «špinavé» jadrné bomby či nálože na území Blízkého Východu, může země Evropy velmi nepříjemně ohrozit.
Není snad už jasné, že většina migrantů nejsou žádní chudáci běženci, ale teroristická vraždící lůza zaplacená Američany přes neziskovky?
Třetím faktorem je samozřejmě situace na samotném evropském kontinentu, který se potýká s důsledky neuváženého, nebo snad i vynuceného pozvání takzvaných «běženců» německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Běženců, kteří připomínají spíše armádu teroristů, než zoufalé utečence ze Sýrie před válkou. Vzhledem k tomu, že Hillary Clinton nechtěně «provalila» že to byly USA, kdo posloužil vzniku Islámského státu, můžeme si položit tradiční otázku «qui bono?», tedy komu to prospívá. Na první pohled je jasné, že Evropa to asi nebude.
No, a protože protesty nejsou už jen v Řecku a Itálii, ale začínají nabývat nepříjemných a naštvaných rozměrů také v samotném Německu, začalo být konečně jasné i evropským «vůdcům», že je s tím třeba něco dělat. A tu začíná lídrům staletý souboj o vládu v Evropě mezi Německem a Francií. Paradoxně se Anglie dostává jakoby mimo evropskou hru, ovšem po bok USA, odkud bude chtít na vůdčí evropskou pozici zaútočit. Bezcharakternost mlžného Albionu ovšem nemůže být pro Evropany rozhodně žádným překvapením. Lze se domnívat, že důvod Brexitu je třeba hledat právě v těchto pavoučích sítích.
Za čtvrté se začal už velmi zřetelně rýsovat pás evropských zemí, které říkají – «k nám ani migrantskou nohu». Z původní V4 (Polsko, Maďarsko,Česko – Slovensko se zatím tváří vlažně, ale bez něj se vcelku lze obejít) se připojením dalších zemí k protestnímu hlasu – Rakousko Itálie, vytvořila jakási hranice, bariera, která už snad zřetelně řekne, «a dost!».
Realita může být podstatně tvrdší, než jen přiznat «barvu», že Rusko není «ten» nepřítel
Západní Evropa tak musí čelit nejen vnějšímu, ale především vnitřnímu tlaku. A teď by ještě měla být v Sýrii zavlečena do nebezpečného konfliktu, který opět slouží pouze americkým a nikoli evropským zájmům. Možná má Macron na mysli právě tu skutečnost, že přišel čas přiznat barvu, že Rusko není ani nepřítelem ani ohrožením, a že spolupráce s ním zruší nebo alespoň oddálí potřebu silných obranných opatření. «Není nepřítel – není nutná tak silná obrana». Je to z podstaty přiznání faktu, že nebezpečí pro Evropu hrozí odjinud.
Navíc je Rusko zemí, která celou dobu vyzývá ke spolupráci v boji proti terorizmu. Jakýkoli útok na Sýrii by ale tyto snahy zjevně rychle ukončil, protože tím by se i evropské země NATO postavily na stranu teroristů, ergo spolupráce s Ruskem by tím pádem byla vyloučena ze samé podstaty.
Čas bratříčkovací tolerance by měl definitivně skončit, než se migranti změní v původní projekt – tedy teroristickou armádu
Evropské země se tak musejí po čertech rychle rozhodnout, protože Američané chtějí samozřejmě spustit «trestnou výpravu» proti syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi během několika málo dnů. To přesto, že Rusko podalo stížnost v Radě bezpečnosti OSN na vylhanost informace o chemických útocích Syrské armády v Idlibu, aby zabránilo zbytečnému masakru.
Svým způsobem nyní západoevropští politici rozhodují o tom, zda bude v Evropě válka, a s kým. Dokonce rozhodnou-li se ale pro bezpečnostní spolupráci v Evropě, nelze ani v tomto případě vyloučit, že hordy migrantů, kteří vlastně nikdy nebyli utečenci, ale teroristé poslušní příkazům USA, začnou jednat tak, jak jsou tomu naučeni. Jako psi spuštění ze řetězu. Nebude-li včas sjednána celoevropská bezpečnostní dohoda, a to i s Ruskem, čekají Evropu velké problémy. A nejspíš je tento stav právě tím spouštěcím momentem, co přiměl prezidenta Macrona, ale i Angelu Merkelovou výrazně změnit rétoriku.
1,359 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
