Napoleon je často zmiňován jako jeden z největších mužů Francie. I přes jeho chyby, někdy fatální, jako je třeba pozdní zahájení ruského tažení, jím skutečně je. Ještě generál de Gaulle byl důstojným nástupcem, i když se velmi lišil svojí výškou. Odvedl však Francii z NATO, změnil systém na poloprezidentský a nenechal si nic líbit od žádné velmoci. Nyní je v čele Francie prezident sice odpovídající výškou postavy Napoleonovi, ale tím však jakékoliv srovnání končí. Slaboch, který utratil za několik měsíců ve funkci astronomickou částku za makeup, trpící nejen Napoleonským, ale také Oidipovským komplexem, by se rád stal vůdcem Evropy a tak vyrazil na školící turné. Na setkání s šéfy vlád České, Rakouské a Slovenské republiky v Salcburku, vystupoval jako Emmanuel Bonaparte – malý postavou, zato velký sebevědomím. Nutno ovšem podotknout, že zatímco Poláci a Maďaři zatím nekompromisně odmítají požadavky Bruselu, pozice českých a slovenských politiků povážlivě měknou, což by ale byl počátek konce Čtyřky.
Proč bychom neměli tohoto trpaslíka nechat si moc vyskakovat? Nezapomínejme, kdo nás hodil v Mnichově přes palubu a do chřtánu nacistů? To bylo ale dávno, tak novější důvody. Francouzi vybudovali sociální stát po jihoevropském vzoru, málo práce a hodně volna. Když je dost církevních a státních svátků, a ještě se to proloží stávčičkou podle potřeby, není si na co stěžovat. Tento model je však natolik finančně náročný, že vzhledem k francouzskému HDP a produktivitě práce je neudržitelný a strhává tuto kdysi významnou zem do propasti. Pro názornost několik dat, veřejné výdaje spotřebují z hrubého domácího produktu přes 56 procent, nejvíce mezi vyspělými státy. Státní dluh je ve výši sto procent HDP a nezaměstnanost nad devíti procenty. Bez práce je víc než pětina Francouzů do pětadvaceti let (i když toto číslo bych nijak nezveličoval, protože má základ v přivandrovalcích, kteří nepracují proto, že pracovat nechtějí). A co se týká řešení aktuálních bezpečnostních problémů, tak se vedení země nezmohlo na nic lepšího, než již dva roky trvající výjimečný stav, což je ubohý návrat do druhé světové války. Tehdy ovšem výjimečný stav vyhlásili okupanti.
V domácí politice se Macron podbízí voličům kritikou gastarbeiterů z Východu, kteří jsou ochotni pracovat déle a za méně než domácí. Zároveň středoevropské země přesvědčuje, aby přijaly přivandrovalecké kvóty a bezvýhradně poslouchaly Brusel.
Já osobně Francii miluji, je to nádherná, až sladká země. S bohatou historií, kde i dnes muže poutá přátelství zpečetěné krví ve válečných konfliktech v Asii i Africe. To ovšem neznamená, že odtamtud přijede nějaký zkorumpovaný a zakomplexovaný trpaslík a bude nás poučovat, když sám není schopen si udělat pořádek doma.
1,657 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
