Pověst o hradu Děvín

Reklama

AUTOR PŘÍSPĚVKU

Gabriela Suchánková

publikováno dne 29 května, 2017

Staré pověsti vyprávějí o dávných právech žen. Ženy si volily své manžely a manželé žili v rodu své ženy. Když zemřela kněžna Libuše, která chránila práva žen, ztratily ženy přímluvkyni. Kníže Přemysl přál mužům. Jejich byla moc a vláda. A jako kdysi se muž před Libušiným soudem posmíval ženám pro jejich dlouhé vlasy a krátký rozum, povstala mezi lidem žena, která si tropila posměch z vousatých mužských brad smáčených medovinou. Ta mladá žena se jmenovala Vlasta. Bývala v družině kněžny Libuše a trpce nesla změny, které se z Vyšehradu a tvrzí šířily do vsí a samot.

Vlasta shromáždila kolem sebe dívky a mladé ženy. Všem se líbila její řeč a žádná z těch, které ji následovaly, se nechtěla poddat panství mužů. Na levém břehu řeky Vltavy, naproti Vyšehradu, se zvedal protáhlý kopec. Sem zavedla Vlasta své dívky a vybídla je, aby tu postavily hrad. Dívky nadšeně souhlasily a vybudovaly pevný hrad. Žily tu, jako žijí na hradech muži, cvičily se ve střelbě z luku a vyjížděly koňmo na lov do vltavských lesů.

Kníže Přemysl starostlivě obhlížel z vyšehradských výšin nový dívčí hrad na druhém břehu řeky. Dal svolat radu předních mužů kmene a řekl jim: „Jistě víte o novém hradě, který si postavily dívky a kterému říkají Děvín. Měl jsem dnes v noci zlý sen. Pro ten zlý sen a neblahý hrad jsem vás svolal. Poslyšte, co se mi zdálo. Viděl jsem ve snu dívku, která se hnala naší zemí jako zběsilá, s vlajícími vlasy a zkřivenou tváří. Místo vody tekla v potocích krev a dívka podobná vzteklému vlku se napájela tou krví. Pak přiběhla až ke mně a také mně podala misku krve.“

Muži vyslechli Přemyslovu řeč a usmívali se. Děvín, myslili si, to je jen dívčí hra a každá hra po čase omrzí. Jaképak mohou být ženy bojovnice. A nedbali Přemyslova varování a naslouchali jen své domýšlivosti.

Vlasta zatím připravovala na Děvíně dívky pro boj s muži. Rozdělila dívčí posádku na tři díly. Z nejmoudřejších a nejudatnějších si vybrala rádkyně a stráže, které střežily hrad. Nejkrásnější dívky učila lichotným řečem a pochlebování mužům. Na sladkou řeč a milý pohled lákaly potom muže stejně jako lovci vábí zvěř na vnadidla. Běda muži, který upadl do tenat takové krásky. Byl zahuben. Třetí skupina dívek se cvičila ve zbrani.

Obzvláště zlé bylo, že na Děvíně nežil ani jediný muž, na Vyšehradě a jiných hradech a po vsích žilo stále dost žen, které byly Vlastinými zvědy a opatřovaly Děvínu zbraně i koně. Tak se stalo, že muži neměli ani dost zbraní, ani dost koní a každé jejich hnutí znala Vlasta a její rádkyně, ale o síle dívek neměli mužové zpráv.

„Stačí, když vytáhneme proti Děvínu,“ říkali mužové, „stačí, když jenom uvidí z Děvína zástup bojovníků a polekají se a otevřou nám brány.“ Marně je kníže Přemysl varoval, marně jim radil.

Mužové se shromáždili, každý se chopil nějaké zbraně, ale nikdo z nich nevěřil, že zbraň použije. Vytáhli proti dívčímu hradu bez Přemysla a s veselou náladou. Spoléhali na ženský strach. Muži stoupali k dívčímu hradu, a na Děvíně jako by vymřel život. Nikde se nic nepohnulo. „Vidíte?“ pokřikovali muži na sebe, „jen jsme se ukázali a už se před námi schovaly jako myši.“

Šli kupředu a nevěděli, že je z hradu pozoruje tolik očí, kolik je v hradbách drobných škvír. Když se přiblížili na dostřel, rozletěla se brána Děvína a mezi překvapené muže se vyřítily dívky na koních s oštěpy a první ze všech Vlasta, jejich paní a velitelka. Sama proklála svým oštěpem sedm nejlepších mužů, kteří údivem jako omráčeni ani nepozvedli meč. Lučištnice, kterým se muži do té chvíle posmívali, seslaly na zmatené bojovníky mračno šípů. Řady mužů se rozvlnily, někteří padli, jiní se belhali k blízkému lesu, někteří se snažili ještě navzájem se povzbudit, ale nadarmo. Vlasta se svými bojovnicemi opanovala pole.

Smutně se vraceli muži na Vyšehrad. Pozdě uznávali, že k nim Přemysl hovořil moudře. Zvěst o porážce mužů obešla celý kraj. Všechny ženy hrdě vztyčily hlavy. Myšlenka na Děvín je posilovala. Některé byly hrdé, ale láska k jejich muži je neopustila. Některým pýcha zaslepila oči a ty prchaly na Děvín. Některým pýcha darovala jiné oči. A před těmi ženami odcházeli mužové na noc do lesů. Báli se usnout po boku žen, aby nebyli ve spánku zbaveni života.

Dívčí vojsko rostlo den ode dne. Ozbrojené jezdkyně projížděly v tlupách krajinou, a jakmile se dověděly, že ještě někde žije žena s mužem ve shodě, lstí nebo zbraní jejich shodu zmařily. Pomalu a s obtížemi se začali muži vyzbrojovat a opatřovat si koně. Tentokrát kníže Přemysl nedovolil, aby boj začal dříve, než budou muži dobře vyzbrojeni. Do té doby měli být muži obezřetní a nevěřit sebelichotivější dívčí řeči. Ale vždycky se našel někdo, kdo uvěřil medovým slovům z dívčích úst a pochyboval o dobré radě knížete.

Toho času vyslal kníže Přemysl jednoho ze svých druhů, Ctirada, aby urovnal nějaký spor mezi dvěma rody, které se usadily v odlehlé končině při levém vltavském břehu. O Ctiradově cestě se dověděl celý Vyšehrad, a o čem věděl Vyšehrad, dověděl se brzy i Děvín. A hned se našly dívky, které začaly Ctiradovi chystat past. Vybraly nejkrásnější ze svého středu, Šárku, a vyjely s ní do lesů, až narazily na cestu, kudy musil Ctirad se svými lidmi.

Tady při cestě posadily půvabnou Šárku na vyvrácený kmen a svázaly ji pevně řemeny, až se jí zařezávaly do kůže. A nenávist Šárky k mužům byla tak silná, že necítila bolest, jen radost z nastrojené lsti. Když dívky Šárku spoutaly, položily vedle ní džbán s medovinou, zavěsily jí na šíji lovecký roh a opustily ji. Ukryly se nedaleko i s koňmi v lese a čekaly na svou chvíli.

Šárka spustila nářek, plakala a bědovala a stráně lesnatého údolí si předávaly její křik a zmnožovaly jej, až polekaní ptáci opouštěli svá hnízda. Ctirad a jeho lidé uslyšeli bědování zdaleka a pobídli koně. Už byli blízko místa, odkud se nesl pláč, tu nad nimi zakroužil havran a neblaze zakrákal. Ale muži netušili, že zlověstné krákání platí jim. Pohlédli za havranem, který zmizel za vršky stromů, a když shlédli k zemi, spatřili vyvrácený kmen a na něm spoutanou neobyčejně krásnou dívku.

„Pomozte mi, dobří lidé, pomozte mi,“ volala Šárka s pláčem a muži jejímu pláči a nářku uvěřili. Všichni seskočili s koní a Ctirad sám jí přeťal
pouta. Šárka padla Ctiradovi k nohám a předstírala vděčnost. Ctirad ji dojat zvedl se země a zeptal se jí, co se přihodilo a kdo ji svázal.

„Ach pane,“ řekla Šárka, „vydala jsem se s otcem a družinou na lov, a když jsem se pustila za laní, odloučila jsem se od ostatních a zbloudila jsem. Konečně jsem vyjela z lesa na tuhle cestu a s radostí jsem se po ní pustila, protože jsem před sebou uslyšela ržát koně. Myslila jsem, že to jsou koně otcovy družiny. Ale zklamala jsem se. Narazila jsem na houfec děvčat z Děvína. Ty ukrutnice mne zajaly a spoutaly, až se mi řemeny zařízly do kůže. Posmívaly se mi, že jsem neodešla s nimi už dříve na Děvín, že jsem zůstala u svého starého otce. Když jsem naříkala, smály se mi ještě víc. Snad jim horko a medovina, kterou tu popíjely, stouply do hlavy. Jakmile však uslyšely dusot koní, vylekaly se, že se vrací můj otec s družinou. Nechaly mne tu svázanou a kvapem nasedly na koně. Zapomněly tu, podívejte, v tom spěchu i džbán medoviny.“

„Ale,“ podivoval se Ctirad a jeho lidé, „medovina z dívčího hradu. Jakpak asi chutná?“ Okusil medoviny Ctirad i jeho muži a medovina jim zachutnala. Nebyla to medovina lecjaká. Vlasta, velitelka dívek, ji očarovala. Kdo se jí napil jednou, zmalátněl, kdo se jí napil dvakrát, neudržel meč, a kdo se jí napil třikrát, padl zmožen spánkem. Muži Ctiradova doprovodu se nezdrželi a napili se jednou, napili se dvakrát i třikrát a ulehli do lesní trávy hebké jako dívčí vlasy. Usnuli a zdálo se jim o vítězství nad Děvínem.

Ctirad se napil dvakrát a pocítil, že je slabý a malátný. Šárka sejmula se šíje roh a řekla s úsměvem: „Pane, jsem příliš zesláblá tím, co jsem přestála. Ale snad ty bys mohl zkusit zadout do rohu. Jestli je někde v lese můj otec s družinou, jakmile uslyší zvuk známého rohu, hned sem přispěchá.“

Ctirad uchopil roh a z posledních sil zadul. Na to znamení čekaly dívky ukryté v houštnách. Vyhouply se na koně, přihnaly se jako vítr a obstoupily Ctirada, Šárku a spící muže. Ctiradovi vzal čarovný nápoj sílu. Podlehl brzy. Dívky ho spoutaly a Šárka, které nedávno sám sňal pouta, dívkám pomáhala. Ctiradův doprovod dívky na místě pobily. A žádný muž se nestačil z trávy ani pozvednout a všichni vešli ze spánku přímo do smrti.

Ctirada pak vedly dívky na Děvín mezi svými koni jako otroka, který zběhl pánovi. Místu toho úskoku a zrady se podnes říká Šárka a dlouho tu prý bývalo slyšet smích a vytí zlých duchů, jásajících a radujících se z lidské věrolomnosti.

Před Děvínem vztyčily bojovné dívky kolo, do kterého vpletly umučeného Ctirada. Muži z Vyšehradu viděli jejich kruté dílo a počítali dny, které je dělí od chvíle odplaty. Čas uzrával, počet oštěpů, mečů, štítů, luků a šípů narůstal jako osení zjara. Zlo plodilo zbraně a zbraně se chystaly plodit zlo.

Vlasta věděla o zbrojení na Vyšehradě, ale byla si tak jista svou mocí, že se počínání mužů jen usmívala. Smrt Ctiradova však vyzbrojila
muže lépe než kováři a zbrojíři. Nečekali už na den odplaty, který měl určit kníže Přemysl, a bolest a zlost nad zahubeným Ctiradem je poháněla do lesů, kde přepadali houfce děvínských bojovnic a bez milosti je pobíjeli.

Sotva se zpráva o tom donesla Vlastě, posedla ji zběsilost jako medvědici, která zuří nad ztrátou mláďat. Vyběhla na nádvoří Děvína a rozkázala vyrazit proti Vyšehradu a vyvrátit jej ze základů.

Muži spatřili z hradeb blížící se vojsko žen a vyjeli mu vstříc. Obě strany pobízely koně, obě strany dychtily po boji. Strhla se hrozná bitva, nevídaná a neslýchaná, neboť proti otci stála dcera, proti bratru sestra a proti muži jeho žena. Boj neznal milosrdenství, a kdo jenom na okamžik zaváhal, doplatil na svou váhavost smrtí.

Nejzběsileji si vedla Vlasta. Řítila se na svém koni kupředu a neohlížela se ani vpravo, ani vlevo, jako by samojediná chtěla dosáhnout vyšehradské brány a dobýt hradu. Žádná z dívek jí nestačila. Pozdě poznala Vlasta, že se příliš vzdálila od svého houfu. Sedm mladíků ji obstoupilo, těsně ji sevřeli a sedm nožů ukončilo její život.

V dívčím houfu vypukl zmatek. Mnoho dívek obrátilo koně zpátky k Děvínu, ale muži je pronásledovali až tam, na hradní nádvoří. A padly Vlastiny rádkyně, padly i krásky, které lákaly muže lstivě do léček, a padly i zručné lučištnice. Půda nasákla krví jako deštěm v podzimních dnech. Na dvoře Děvína zahynula i Šárka rukou Ctiradova syna.

Dívčí hrad přikázal kníže Přemysl zapálit a zničit. Hrad zanikl se svými bojovnicemi. Dlouho do noci hořel Děvín a požár bylo vidět po celém kraji. Teď viděli i pochybovači, že ti, kdo si pomáhají k vítězství zradou, připravují neomylně vlastní porážku.

Děvín dnes

Děvín je výrazný vrch v Praze. Nachází se nad levým břehem Vltavy. Je součástí národní přírodní rezervace Prokopské údolí.

V reálu jsou zbytky hradu patrné již jen z reliéfu krajiny a specifické vegetace. Hrad byl postaven pravděpodobně před rokem 1338 Štěpánem z Tetína. Kolem roku 1370 hrad koupil Kartuziánský kláštěr. Dále jeho osudy nejsou přesně známy. Pravděpodobně však zpustnul ještě ve 14. století. V písemných dokumentech z husitských dob v něm již není zmínky.

Počátkem 16.století sloužila zřícenina hradu jako cvičný cíl pro nová Pražská děla. Velké zbytky zdí jsou ještě patrné na kresbě z roku 1689 a v 19.století byl ze zbytků hradu těžen kámen.

Na Děvíně se nachází vodárenský areál z roku 1976, který zásobuje Jihozápadní Město vodou. Součástí tohoto zařízení je přečerpávací stanice, napájená potrubím z vodojemu v Jesenici u Prahy, jakož i vyrovnávací vodárenská věž.

Z plošiny Děvín je krásný výhled na Barrandovský most, sídliště Barrandov, Cukrák nebo Žižkovskou věž, Vyšehrad i Palác kultury, Zlíchov, či Smíchovské nádraží a tekoucí Vltavu.