Jak jsem už psala, žiji v Kolíně a snažím se objevovat jeho časem zapomenutá místa, ale i pověsti. Něšla jsem jednu, která byla uvedena v Kolínském deníku a Vám jí pro poklidný sobotní podečer předkládám:
O věrnosti manželské a chrabrém rytíři Vužanovi
Žil prý kdysi v královském městě Kolíně statečný rytíř jménem Vužan, který měl krásnou ženu, jež ho velmi milovala. Jednoho léta byl ale rytíř povolán králem na velké tažení proti Turkům do Svaté země. Takový cestovatelský podnik nebyl krátkodobou ani bezpečnou záležitostí, takže jeho žena posmutněla, že zůstane na dlouhou dobu sama. O možnosti, že by se její choť nevrátil vůbec, raději ani neuvažovala.
Rytíř před svým odjezdem místo obvyklé praxe s železným pásem cudnosti nechal pro svou zbožnou paní odlít honosný zvon a dal mu své jméno – Vužan. Ten jí měl každý den trojím zvoněním připomínat, že se má modlit za manželův šťastný návrat.
Přes všechny sliby byl ale muž přece jen realista a s možností definitivní cesty do ráje počítal. Proto manželce přikázal, že pokud se do deseti let nevrátí, má být za jeho duši sloužena mše a zvon každé tři dny do kraje vyzvánět, aby „lid zvěděl, že sním svůj věčný sen“. Paní si pak měla vybrat mezi urozenými pány nového muže, aby nezůstávala do konce svých dnů sama a měla někoho, kdo by ji ochraňoval.
„Můj erb poté z věže i bran nechtě otlouci a zvon, jenž jsem ulíti dal, ať v den váš svatební mlčí, aby vás zbytečně ve smutek neuváděl,“ řekl na rozloučenou a vydal se bránit Svatou zem.
Roky míjely a Vužanova choť trpělivě čekala na návrat rytíře, o němž však neměla žádných zpráv. Když přešel i onen rok desátý, dala podle přání sloužit mši a lid kolínský zvonem zpravit o rytířově předpokládaném skonu. Pak, poslušná manželova nařízení, vyhledala sobě nového muže, jenž jí měl být oporou.
Nadešel den svatby. Kolín zářil leskem a oba snoubenci kráčeli jásajícím městem k chrámu sv. Bartoloměje, aby tu přijali manželské požehnání. Když vstoupili do kostela, rozezněly se všechny zvony ve městě, včetně Vužana. Ten však místo svatebního klokotu prý náhle silně zahlaholil do kraje:
„Holá, tam, tam z vojny vrací se můj pán!“
Lidé se hned rozeběhli k městské bráně a spatřili vracejícího se rytíře. Pravda, deset let válčení na něm zanechalo své stopy, ale byl to stále on, hrdý Vužan. Od chrámu Bartolomějova mu v ústrety spěchala jeho paní. Oba manželé si padli do náruče, lid jásal a krajem se nesl hlas velkého zvonu, který si vesele prozpěvoval „Tam, tam z vojny vrátil se můj pán!“
Čas překryl závojem příběh věrných manželů. Zmizel v plamenech i stříbrem zdobený zvon. Ten při požáru v roce 1796 spadl z věže, roztloukl se na kusy a byl přelit. A legendu připomíná už jen Macharova báseň a jméno ulice Vužanova na Kutnohorském předměstí.
(Pověst o Vužanovi zachytil český básník Josef Svatopluk Machar ve své sbírce Golgatha.)
1,783 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
