“ Dá-li člověk své vládě a státu právo zastupovat jeho zem a osobu, neznamená to, že vláda může tento vztah deformovat, zem zaprodat, člověka zotročit a zastoupení zneužít proti jeho zájmům. “
Vydáno samizdatem v roce 2003 – Novodobá otroctví
Kapitola 2
Někteří jsou koumáci
Někteří z nás jsou individuálnější a koumavější. Hledají si jiné cesty k výdobytkům ekonomického prostředí lépe, rychleji a účinněji než ostatní.
Ne, teď není řeč o bezprostředních zlodějích aut, peněženek ani banditech. Samozřejmě, tito k těm rádoby koumavějším patří také, ale o ty se teď nejedná. Řeč je o těch, kteří na to jdou od lesa a používají k tomu jakýsi systém.
Prostě vymyslí jednu systémovou věc, která ovlivní najednou a hromadně stovky, tisíce, miliony lidí a věcí, ne jednou, ale dlouhodobě nebo dokonce trvale.
A co teprve, když vymyslí více takových systémových věcí, které působí plošně a propojí se mezi sebou. A co teprve, když vymyšlené věci trvale účinné ještě dále a dále zdokonalují. Vrcholem takové činnosti a doslovného kouzelnictví je, že nás navíc tito koumáci vůdcovsky přesvědčí, jak je to nutné, potřebné, obecně prospěšné, žádoucí a užitečné a dokonale nás učí už od narození slovo „musíš„.
Stará lidová slovní hříčka na toto téma je: „Musí se akorát … víte co“.
Když se někdo snaží diktovat někomu slovem „musíš“, je mu za to potřeba poděkovat okamžitě přátelsky rukou do obličeje tak rychle, aby ho příště už nic takového nenapadlo.
Když nedostane ihned záhlavec, zítra přijde a zkusí to 2x, pozítří 3x a tak dál. Bude chodit diktovat tolikrát, kolikrát mu to dovolíte. Kam s tím směřuji?
Rozdíl mezi slovem „chci“ a slovem „musím“ je tak veliký, jako mezi slovem svoboda a poddanství. Když si řekne „Já chci“, je to projev svobodné vůle, když si řekne „Já musím“, je to projev donuceného. Musí se akorát na záchod, a to se také nemusí, když se nebude člověk bát, že si pustí do gatí.
Když nějaký koumák nutí člověka něco dělat, vždy si najde nástroj k donucení, pokud nucený člověk odmítá poslouchat. Přítomnost zjevného úmyslu koumáka popřít právo člověka na odmítnutí toho, co člověk sám nechce, je nesporná a jedná se o zbavení práva volby, tedy svobody.
To platí bez ohledu na to jaký nástroj přinucení je použit, je-li to holí, zbraní, uplatněním pseudo-práva a jinou mocí, mezi níž se počítá samozřejmě moc státní včetně všech jeho nástrojů, zákonů a paragrafů.
pokračování … “ Kapitola 3 – Občanský stát aneb jak to má být….“
Jindra Tichý st. |2003|2017|práva vyhrazena|
2,147 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
