Díky fotkám a vzpomínkám vám předkládám úvahu o budoucnosti českého šermu. Zdá se mi totiž, že šerm upadá, paradoxně díky tendenci co nejvíce kopírovat historii. Chápu, že když chceme vytvořit pro diváka podívanou gotické bitvy, tak rytíři nebudou v teplákách, kamaších a obuvi zvané „kanady“. Ta doba nás už minula – naštěstí.
Jenže teď mezi šermíři krystalizuje odnož, která si říká LH (living history), která pomalu vytlačuje část, které říkají „koukatelné minimum“. O co se kdo snaží? Příznivci koukatelného minima pořádají bitvy se scénáři slavných i vymyšlených bitev v různých obdobích, kam přijdou diváci a vyjma ryčného boje mají možnost dozvědět se o historii zbraní, oděvů, kuchyně…. Tyto akce provází jarmark, kejklíři, zkrátka zábava pro celou rodinu a to jak ze strany diváků, tak ze strany účinkujících. Kostýmy tvoří sami, pro úsporu času šité na stroji, jsou to v civilu lidé různých povolání. 
Tak zvaní livingáři tyto akce více méně zavrhují, uzavírají se do vlastních prostor a vše dělají jen pro sebe, kostýmy šijí v ruce, snad i kostěnou jehlou. Pokud se týká o napodobení života v době minulé drží se hlavně dvora a diváci mohou možná zpovzdálí sledovat, že se na určitém místě něco děje. Nikdo neví co a proč.
Rozumím skutečnosti, když chci něco nejlépe předvést, musím vytvořit co nejdokonalejší model. Proto studuji módu té doby, zvyky, zbraně zbroj i další vývoj všeho. Je potřeba posoudit rozdílný vývoj např. oděvu v souvislosti na sociální vrstvu, k tomu právě LH nepřihlíží. Jsou schopní vyloučit šermíře z rekonstrukce bitvy jen proto, že nemá kostým šitý ručně, ale vůbec jim nevadí na bitevní pole přijet autem a shánět se po ubytování v penzionu, aby měl sprchu. Při hromadné bitvě neuznávají pravidla, která byla nastavena s ohledem k bezpečnosti. Přece předvádí boj na život a na smrt, jen jim uniklo, že se ve skutečnosti nechceme pozabíjet. Jedním z těchto pravidel bylo nepoužívání bodných útoků, dají se použít, když to protivník čeká, tedy v předem připraveném duelu při vzájemné dohodě, ve vřavě je nebezpečný. Nerespektují rozdíl rány proti plechu a proti „hadrákům“, sami často právě plechem odění.
Pokud pozoruji a srovnávám, napadá mně, že LH jsou jakousi arogantní šlechtou, protože v dobách dávno minulých si zverbovaný sedlák taky nemohl dovolit brnění z plechu a často i drátěná košile byla nad jeho možnosti. A co tím chci říci? Jen tolik, aby jsme se k sobě chovali s tolerancí, učili se dějiny, a že tolerance a kompromis by měli být použity pro přizpůsobení se možnostem dnešní doby. Jsou zkrátka věci, které už se nedají do dnešní doby přenést. Naopak dnešní doba přinesla i nešvary, které by jsme měli odstranit naléhavěji než kostýmy šité na stroji. Především vykrádání stanů v táboře. Bývalo ctí moci si nechat i otevřený stan a pokud ho nenavštívil trofeje chtivý divák, nikomu se nic neztratilo. Dnes jsou proti těmto divákům na bitvách šermířské tábory střeženy ochrankou, a přesto se tu a tam něco přemístí, či je zrekvírováno. Dalším nešvarem dnešní doby jsou odvahu dodávající látky, které zastíní mysl a zdravý úsudek a ty v dobách minulých také užívány nebyly. Z toho mi plyne jedna rada: Prosím hlavně ctitele oné Living history, místo počítání stehů dohlédněte, aby právě tyto nepatřičné záležitosti se do šermířských táborů nedostaly.
1,491 zobrazení celkem, 1 zobrazení dnes
